Všude je cítit pach spáleného masa. Odsouzencovo tělo černá, hoří mu kůže. Nebožák ale stále žije. Přihlížející se rozpačitě koukají po sobě. Tohle že má být humánní způsob popravy? Lékaři ale navzdory skutečnosti tvrdí, že zločinec odsouzený na smrt netrpěl…

„Pánové, přeji vám štěstí,“ poznamená William Francis Kemmler (1860–1890), Američan odsouzený na smrt za vraždu své ženy. Je 6. srpna 1890. Hodiny ve věznici v Auburnu ve státě New York ukazují šest hodin ráno.

Kemmler usedá na vražedné křeslo, které se skládá z dřevěné židle a ovládacího panelu vybaveného třemi pákami. Z panelu vedou dva vodiče přímo k elektrodám. Kemmlera přivážou k židli a na hlavu mu posadí  kovovou miskovitou přilbu.

Na smrt se odsouzenec pořádně vyparádil. Vzal si hnědý oblek, bílou košili a elegantně uvázal kravatu. Přihlížející čekají. Tahle smrt má být premiérou. Už žádné krvavé sekání ostřím gilotiny. Životy zločinců má od této chvíle ukončit elektrický proud.

První dávka nestačí

„Všechno půjde rychle,“ šeptají si diváci mezi sebou. Krutého vraha má ze světa sprovodit elektrický proud o napětí 1000 Voltů. Všichni věří, že se akce povede. Vždyť den předtím zbrusu novou technologii vyzkoušeli na koni a všechno šlo hladce!

Když do Kemmelera pustí proud, jeho tělo sebou začne škubat. Přítomní lékaři okamžitě sebevědomě prohlásí, že je mrtvý. Přitom od začátku exekuce uplynulo pouhých 17 vteřin. „Podívejte, žije. Vždyť ještě dýchá,“ upozorňují ale svědkové.

Kemmler zrudl a tváří se vyděšeně. Nezbývá, než do těla pustit další výboj. Jenže to není tak jednoduché. Není možné proud okamžitě znovu zapnout, protože generátor je vybitý. Jeho nabití chvíli trvá. Po té pouštějí do Kemmlera novou dávku. Tentokrát už dvojnásobek, 2000 voltů.

Podívaná končí ostudou

Tělo černá, kůže hoří. Později někteří očití svědci mluví o tom, že z umírajícího dokonce šlehaly plameny. Praská mu kůže a žíly. Místností se šíří zápach spáleného masa. Proud jím prochází celou minutu, teprve potom všichni potvrdí smrt.

Dohromady trpí minimálně 8 minut. Ohledači konstatují, že Kemmlerův mozek oběti připomíná „kousek spáleného koláče“. Krev se podobá černému uhlíku a záda jsou spálená. Pro Kemmlera musela být smrt krutá.

Ovšem dva lékaři, kteří hrůznému divadlu přihlíželi, říkají, že netrpěl. Je to pravda?

„Obhájci tohoto způsobu popravy tvrdí, že nervová soustava paralyzovaná elektrickým proudem není schopna přenášet jakékoliv vjemy, tedy ani bolest,“ píše současný elektrotechnický odborník Emil Širůček.

Ať už Kemmler cítil v posledních chvílích svého života bolest nebo ne, druhý den noviny hlásají, že nový popravčí experiment skončil hororem a ostudou.  „Bylo to děsivá podívaná, mnohem horší, než oběšení,“ píše jeden ze zúčastněných reportérů.

Konkurence má z neúspěchu radost

„Líp by to zvládli sekerou,“ poznamenává jedovatě americký vynálezce Goerge Westinghouse (1846–1914). Jako zastánci střídavého proudu mu neúspěch přijde docela vhod.

Na konstrukci elektrického vražedného nástroje se podílí i jeho konkurent, americký vědec a podnikatel Thomas Alva Edison (1847–1931).

Křeslo pracuje na Edisonem propagovaný stejnosměrný proud a Westinghouse se bojí, že zájem lidí se kvůli tomu soustředí jenom na něj. Ovšem nepovedená poprava nic neznamená.

I když křeslo má nějaké „mouchy“, do vývoje nového popravčího zařízení se vložilo tolik peněz, že poslat celý projekt k ledu už nejde. Proto se s novým zařízením popravuje dál a sbírají se další zkušenosti.