Skip to content

První jídlo až po mši: Ke svatému přijímání se smělo jedině na lačný žaludek

„Mám hlad,“ stěžuje desetiletá Maruška. Celá rodina včetně otce, matky a jejích dvou bratrů se v květnovou neděli roku 1380 vrací z kostela domů.

Je po desáté hodině dopolední. Teprve teď si konečně sednou doma ke stolu a nají se. Církev totiž jasně přikazuje, že jíst se smí až po mši. Svaté přijímání s plným žaludkem je nemyslitelné, to je proti příkazům.

Všichni proto musí hladovět. „Myla sis ruce?“ ptá se Marušky otec, a když zjistí, že ne, pošle ji zpátky ke škopku s vodou. Nejde ale jenom o hygienu. I původ tohoto zvyku vychází z křesťanské tradice.

Před Poslední večeří Páně si také všichni museli mýt ruce.

Připravené hostie dostanou věřící nalačno.

Jde o jednoznačnou podmínku. Bez toho se nikdo nesmí dotknout jídla, které je považováno za Boží dar. Samozřejmě se před jídlem všichni modlí. Ani ve všední den to ale s jídlem není o moc lepší. První jídlo se servíruje obvykle právě kolem 10.

00 hodiny. Studená kaše, nebo chléb s ovocem, vše se zapíjí mlékem. Mezi 16.00 až 18.00 hodinou se večeří. I tentokrát má jídlo tři chody: kaše, chléb, někdy kus masa. Chod ale neznamená odlišné jídlo, jak tomu rozumíme dneska, nýbrž cokoli, co se dá jíst samostatně, tedy třeba i kousek chleba.

Foto: Wikimedia Commons, pixabay.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …