Další vlak zastavuje v Terezíně 5. října 1943. Tentokrát přiváží 83 Židů z Dánska. „Schnell, schnell!“ pobízejí je Němci rázně k výstupu. Následujících deset dnů přijíždějí nové a nové soupravy. Vystupují z nich opět dánští Židé.

Panuje mezi nimi nervozita a strach. Co je čeká?

I když Dánsko v dubnu 1940 obsadili Němci, u moci formálně zůstává král Kristián X. (1870–1947) a vláda, která vztahy s okupanty udržuje na diplomatické úrovni.

Nacisté se snaží přinutit dánské politiky, aby i oni přijali zákony namířené proti Židům. Dánové ale odolávají. Teprve když v roce 1943 vláda v Kodani abdikuje, zdá se, že nacistická perzekuce dopadne i na zdejší židovskou komunitu.

Dánský král Kristián ale proti plánované deportaci Židů ze své země ostře protestuje.

Probíhají jednání s civilním správcem okupovaného Dánska, zplnomocněncem třetí říše a nacistou Wernerem Bestem (1903–1989), který chce otázku tamních Židů řešit.

Bestův atašé Georg Ferdinand Duckwitz (1904–1973) pak předává Dánům informace od Němců na plánované vyhoštění Židů. V tu chvíli se do akce pouštějí dánští odbojáři, kteří se snaží dostat místní Židy do sousedního Švédska.

„Německá správa neměla zájem brzdit útěk Židů do Švédska. Chtěla, aby Dánsko bylo judenrein, zbaveno Židů. Bylo jí jedno, jestli utečou do Švédska, nebo jinam.

Hlavně šlo o to, ať nejsou v Dánsku“ objasňuje tehdejší německou politiku současný dánský historik Hans Sode-Madsen. Gestapo zasahuje proti dánským Židům jenom tehdy, když je někdo udá.

Večeři už nestihnou

„Dánskému hnutí odporu se v říjnu 1943 podařilo přepravit na lodích do neutrálního Švédska 7000 z nich.

476 osob však nacisté chytili a s předem daným záměrem deportovali do Terezína,“ vysvětluje současný ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. „Bylo to v pátek večer, takže babička s maminkou prostřely k večeři.

Maminka šla vyzvednout tatínka na německou civilní správu. Chtěl nás dostat do Švédska, ale někdo ho udal a zavolal gestapo. To se na schodech potkalo s rybáři, s nimiž jsme se měli domlouvat,“ vzpomíná na osudné události Birgit Fischermannová.

Tehdy pětiletá holčička se i se svými rodiči  roku 1943 stává jednou z necelé pětistovky dánských Židů, které nacisté odvezou do ghetta v severních Čechách.

Ponižující značkování

Židům, kteří vystupují v Terezíně z transportů a míří do budov tábora, svítí na šatech žlutá Davidova hvězda a na ní do dálky křičí nápis „Jude“. Dánští Židé ji zatím nemají, ale krátce po příjezdu už se cejchování, podobnému značkování zvířat, nevyhnou.

Nejde jenom o označení hvězdou, přiděluje se jim i transportní číslo. Nacisté tak chtějí postavit příslušníky rasy, kterou nenávidí, na úroveň dobytka číslovaného na porážku. Takovou ztrátu lidské důstojnosti dánští Židé těžce snášejí.

Přesto si uvědomují, že je to nevyhnutelné, aby přežili. „Moje maminka mi vysvětlila, že si musím svoje transportní číslo zapamatovat.

Měla bych být schopná ho říci okamžitě, jakmile se mě na něj kdokoli zeptá… I když mě třeba vzbudí uprostřed noci, musím si číslo vybavit a říci ho. Jinak by mě mohli Němci zastřelit,“ vzpomíná Jytte Borsteinová. V době příjezdu do Terezína jí bylo osm let.

Do transportů nemusejí

Dánští Židé zažívají šok. Dosud s nimi nikdo nezacházel jako s méněcennou národností. Přesto se snaží co nejrychleji zapadnout mezi ostatní vězně a moc nevyčnívat. Dostávají to samé jídlo jako druzí, bydlí s nimi ve stejných barácích.

Také pracují jako všichni ostatní. Zdánlivě se ničím neliší, přesto je jejich postavení jiné. Na rozdíl od ostatních dostávají od podpůrných dánských organizací, hlavně Červeného kříže, balíčky s jídlem. Potraviny ale neslouží na přilepšenou jenom jim.

Stávají se artiklem, který mohou v táboře vyměnit za další věci. Podle očitých svědků se chovají přátelsky a o potraviny se navíc dělí s ostatními. Mají ale jedno privilegium.

Pokaždé, když se plní transporty mířící na východ, nezazní mezi vybranými ani jedno transportní číslo, které náleží některému z dánských Židů. Všichni tuší, že odjezd znamená téměř jistou smrt, i když nevědí, že cílem je vyhlazovací tábor Osvětim.

Dánským Židům se ale tenhle osud jako zázrakem vyhýbá. „Jsou to prominenti,“ šeptají si mezi sebou ostatní terezínští vězni, když je nikdo neslyší.

Hodí se na reklamu

Proč dánské Židy nezařadí do transportů? Werner Best pro ně vyjednal takové podmínky v listopadu 1943 přímo s architektem holokaustu Adolfem Eichmannem (1906–1962). Jde ovšem o hru něco za něco.

„Nacisté chtěli rozptýlit varovné zprávy o vyhlazování Židů a zinscenovali falešný obraz Terezína jako místa, kde je o Židy dobře postaráno,“ uvádí Pavlát. Dánští Židé se jim k tomu hodí. Mezinárodní Červený kříž naslouchá informacím o tom, co se s nimi děje.

Probleskují zprávy, že Židé obecně jsou vyhlazováni, a tak se rozhodne jejich situaci prověřit. Pracovníci organizace chtějí navštívit terezínské ghetto. Nejde ovšem o žádnou nečekanou „přepadovku“, ale naplánovanou návštěvu.

Velení Terezína je předem informováno. „V narychlo zkrášleném ghettu návštěva proběhla podle přesně secvičeného scénáře a zpráva delegace, v níž byli i dva dánští zástupci, vyzněla pro nacisty příznivě,“ poznamenává Pavlát.

Vůni necítí

Delegace zavítá i do místností, kde Dánové v Terezíně bydlí. Tam před jejím příjezdem vyrostla doslova Potěmkinova vesnice v podobě nových a opravených ubikací. V každé bydlí jenom několik osob.

„Několik dnů před návštěvou delegace stojím v dílně, kde se vyráběly dřevěné nohy ke stolům a židlím, a myslím si:

Komise přece musí ucítit, že nábytek je úplně nový, neboť ještě voní čerstvým borovicovým dřevem,“ vzpomíná dánský vězeň Alex Eisenberg.

Nervózní čekání

„Sbalte si zavazadla a dostavte se do Mysliveckých kasáren,“ dostanou 13. dubna 1945 příkaz dánští Židé v Terezíně. Dozvědí se, že prý mají z tábora co nejdříve odjet. Všichni jsou vyděšení. Šíří se různé fámy.

Z očí mnoha z nich je možné vyčíst nevyřčenou otázku: „Čeká i nás cesta na východ?“ Mezi seřazenými osobami panuje obrovská nervozita a strach. 15. dubna 1945 opravdu odjíždějí z tábora.

Když pochopí, že nejde o nacistický trik a nečeká je cesta na smrt, nýbrž putování přes Německo a rodné Dánsko až do Švédska, oddechnou si.

Za jejich propuštěním stojí švédský diplomat a viceprezident švédského Červeného kříže Folke Bernadotte (1895–1948). Zpátky domů se ale podívají až po kapitulaci Německa.