„Zajměte ho,“ přikáže svým vojákům keltská vládkyně Cartimandua. Mocná královna severobritského kmene Brigantů právě rozhodla o osudu panovníka Caratacose, který se nechce podvolit Římanům. Ubohý Caratacos si špatně vybral spojence.
Čekal, že ho Cartimandua podpoří, jenže ta ho posílá rovnou do náručí nepřátel. Jako mocná keltská žena si to může dovolit.
Už Brehonské zákoníky, keltské právní předpisy, vytvořené v době vlády irského krále Ollamha Fodhla (1318–1277 př. n. l.), potvrzují, že Keltky jsou rovnocenné svým mužům. Přisuzují oběma pohlavím stejná práva.
Žena může dědit, v manželství je nejenom majitelkou svých osobních věcí, ale dokonce i svého věna. Stává se proto partnerkou, ne majetkem muže. Stejně jako muž se může stát vůdkyní svého klanu nebo zastávat různé úřady.
Toho, kdo poškodí čest ženy, stihne pokuta. Žena se vyhne trestu, a to dokonce i tehdy, prokáže-li se, že se provinila plánovanou vraždou!
Středověk přinese podřízené postavení
Panovnice Cartimandua (vláda asi 43–asi 69 n. l.) rozhoduje v polovině 1. století n.
l. v severní Anglii nejenom o osudu svého vlastního kmene včetně jeho bojovníků, ale i svých zajatců. „Ve velení vojska se nečiní rozdíl mezi pohlavími,“ líčí keltské bojové zvyky římský historik Tacitus (55–115 n. l.).
Žena se tak ocitá mezi válečníky a dokonce jim udílí rozkazy. Význačné postavení, které zastává, ale není u jejího kmene ničím výjimečným. V keltských kmenech si ho příslušnice něžnějšího pohlaví uchovávají až do středověku.
Teprve tehdy jim sílící vliv katolické církve určí, že mají být podřízenými bytostmi po mužově boku.
Panovnice se pokořit nenechá
O tom, co dokáže žena na trůně, svědčí i příběh královny Boudiccy (†60/61 n. l.), vládnoucí kmenům v oblasti dnešního Suffolku a Norfolku na východě Anglie. Prasutagus (†59/60 n. l.), umírající král kmene Icenů, odkáže ve smrti polovinu majetku Římanům.
Myslí si, že tak zabrání tomu, aby jejich vojska zničila jeho kmen. Jenže římské legie si neberou servítky. Iceny zlikvidují, a když se jejich královna vdova ohradí proti takovému zacházení, nechají ji zmrskat a její dcery musí být jejich mužům po vůli.
Jako odplatu za násilnické chování Boudicca připraví povstání keltských kmenů, při kterém dojde ke zničení některých římských sídel jako Verulamium (nyní St. Albans v hrabství Hertfordshire ve východní Anglii). Nakonec ji ale Římané porazí.
Dokazuje bohatý pohřeb postavení?
Legendy barvitě popisují osudy odvážné keltské panovnice. Jenže bylo to tak doopravdy? Hmotných důkazů, jaká byla skutečnost, moc nemáme. Jistě, existují archeologické nálezy, z nichž nejznámější pochází z hrobu ze 6. století př. n. l.
V západofrancouzském Vix odhalili vědci ostatky asi třicetileté keltské ženy. Pozůstalí ji uložili na čtyřkolový vůz a nezapomněli ani na nákladnou pohřební výbavu.
Způsob pohřbu ale ukazuje pouze, že šlo o bohatou ženu nebo příslušnici z bohaté rodiny, neodhaluje, v jakém společenském postavení se nacházela.
Dnešní odborníci jsou proto v názorech na společenskou hierarchii keltských žen opatrnější. „V textech a nápisech není zmíněn ani jeden druh společenského postavení, který by byl vyhrazen ženám,“ hodnotí dobová svědectví současná německá autorka Rosemarie Cordie-Hackenberg. Příliš nakloněná není ani existenci keltských kněžek, upozorňuje, že ke kastě druidů patřili pouze muži, a to až po dlouhém studiu a následném zasvěcení.
