3D tiskárny, hologramy, mobilní telefon, elektronické knihy… Řadu pokročilých technologií a vynálezů předpověděli dávno před jejich vznikem autoři sci-fi filmů a literatury. Tušili jste, že stejné to bylo i s platebními kartami?
Hlavní hrdina Julian West jednoho dne roku 1887 upadne do hypnotického spánku. A probudí se v roce 2000 – ve světě, kde jsou si všichni rovni! Vše patří státu, všichni mají stejné možnosti, ničeho není nadbytek ani nedostatek, v obchodech je stejné zboží.
Jen mzdy neexistují. Ani peníze ne…
Ideální svět?
Nejsme totiž ve skutečném roce 2000, ale jen v představě o něm, kterou popisuje Edward Bellamy (1850-1898) ve svém utopistickém románu Pohled nazpět (1888).
Nejen, že tu americký spisovatel vlastně tak trochu nepředpovídá budoucí komunistickou společnost, ale poprvé se zmiňuje i o „kreditní kartě“. Ta má nahradit hotovost, a protože se lidé dělí rovným dílem o národní bohatství, všichni na ní mají stejný „kredit“.
Večeře bez placení
První karty určené k placení se objevují roku 1914, ale funkce jsou zatím trochu jiné než dnes. Slouží spíš jako věrnostní karty, k telefonování nebo k platbě pohonných hmot, jsou papírové a později plechové.
První skutečnou univerzální platební kartu má údajně na svědomí Američan Frank McNamara, který si v roce 1949 na večeři v jedné newyorské restauraci zapomene peněženku. Inspiruje ho to k bezhotovostním platbám a vzniká společnost Dinners Clubs. 20.
ledna 1950 předkládá McNamara na tzv. První večeři místo peněz kartonovou kartičku DC a jen podepíše doklad o zaplacení.
Už na konci 50. let se pak začnou vyrábět nám známé karty z plastu. A ač na nich dnes zdaleka nemáme všichni stejně, používáme je, i když spíše pod názvem „debetní“, k podobnému účelu jako v Bellamyho románu.
