Když král Karel s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu, aby nějakou tu číši vypili zas spolu, notně ovíněný král dle Jana Nerudy svému komorníkovi a příteli řekl: „To víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas…“
*Málokdo se zasloužil o české vinařství tolik jako právě Karel IV. Vyrůstal ve Francii, na lahodný nápoj zde přivykl a v Čechách mu poté scházel. A tak nechal zasázet révu, kde to jen šlo.
V době jeho vlády se vinice táhly podél břehů Berounky, Praha pak byla jimi obklopená jak prstenem. Zdejší víno bylo jiné než to francouzské, kouzlo mu však nescházelo.
Vznikly i některé nové odrůdy, když vinaři křížili Karlem dovezenou révu z Burgundska s domácími sylvánskými druhy, které pro změnu přišly z Uher a Balkánu. Ale malá doba ledová, která trvala od 14. do 19. století, se podepsala i na českých vinicích.
Chlad révě nesvědčí, a tak vína v českých zemích ubylo. A to, co zůstalo, podražilo. Obyvatelé české kotliny tak pomalu přecházeli na pivo, protože chmel chladnější období zvládal lépe. Vinařství však zcela nezaniklo, zejména na jihu Moravy se mu dařilo dobře. Místní pěstitelé však více začali pěstovat bílé odrůdy.
Ale klimatické změny nezasáhly pouze české vinaře. V celoevropském kontextu se tehdy objevila vína s vyšším zastoupením přírodního cukru, tedy ledová, botrytická (např. tokajské) a slámová vína.
