Římský patricij Marcus Cornelius se na přelomu 2. a 3. století př. n. l. chystá do boje. Jeho žena Caesia ví, že bude dlouho sama. Nevadí jí to, její manžel stejně chodí do nevěstince a jí si nevšímá. Caesia sice tiše reptá, ale otevřeně mu nic neřekne.
O století později by nejspíš byla odvážnější. V roce 195 př. n. l. ženy za svá práva stávkují!
Ženy se nespokojí jenom s pobíháním mezi dětmi a kuchyní. Jejich sebevědomí roste. V roce 195 př. n. l. je na tržištích čilý ruch. „Je čas se ozvat a postavit se mužům“, říkají si mezi sebou Eumachia, Vibia a Iulia i další Římanky. Společně proto vyhlásí stávku!
Odvolejte zákon
„Odvolejte Oppiův zákon, který nám zakazuje nosit různobarevné šaty, mít na sobě víc než půl unce zlata ve špercích a vzdalovat se ve voze (vůz je dvoukolá kára tažená koňmi) dál než míli od města!“ zní jejich požadavky.
„Jinak nebudeme rodit další děti“, vyhrožují. Co na to říkají muži? Konzul Cato starší si bere v senátu slovo. „Příliš jste toho ženám dovolili, a ty vám teď přerůstají přes hlavu“, kárá římské manžele.
Inspirací je sexuální stávka
Kde se v ženách bere bojovnost? Inspirují se asi komedií Lýsistraté od Aristofana (448 – 385 př. n. l.). Ženy v ní uspořádají sexuální stávku, protože nechtějí, aby jejich muži odešli do války.
Některé z Římanek si během stávky určitě připomínají Aristofanovy verše a hrozí jimi manželovi: „Nezvednu ke stropu své perské sandály, nezůstanu ležet jako lvice na struhadle na sýr.“ Mužům nezbývá než ustoupit.
Přestávají se podřizovat
Ženy se učí konverzovat v řečtině, čtou poezii a tancují. Líčí se, nosí nákladné šaty a šperky. Původní forma manželství conventio in manum, která říká, že se manželka musí podřídit vůli manžela, je přežitá.
Modernější formou zákona o manželství je sine manu, podle které je manželka stále vlastnictvím otce a manžel je jenom jejím „uživatelem“. Pro ženu to znamená pokrok, protože má dědická práva v původní rodině a dokonce i vlastní majetek! Začíná být na muži nezávislá.