Rakouská panovnice Marie Terezie ví, že školní docházku nestačí jenom nařídit. Aby její reformy fungovaly, musí mít podporu státu. Proto v Praze v roce 1775 zakládá c. k. sklad školních knih, který má na starosti vydávání učebnic.

Marie Terezie (1717–1780) nezapomíná na přípravu budoucích učitelů. Kdo si chce stoupnout za katedru, musí se nechat zapsat do tzv. preparandy, kurzu pro učitele.

Chce-li učit na triviální škole, čeká ho tříměsíční studium, pro výuku na hlavní škole šestiměsíční.

Právě teď se rodí povolání učitele, protože do té doby dětem předávali znalosti vysloužilí vojáci, kteří se spoléhali hlavně na svůj ostrý hlas a pádnou ruku nebo zběhlí studenti, co se zajímali spíše o zábavu a ženy nebo do třetice lidé vybraní z obce konkurzem.

Povinně? Ale kdeže…

V úvodu jsme se zmínili, že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku a vy jste určitě totéž slyšeli v hodině dějepisu. Není to ale tak jednoduché.

V některých částech monarchie rodiče nemohou děti nikam poslat, protože tam ještě neexistuje pořádná síť škol. Všeobecný školní řád navíc zavádí jenom všeobecnou vzdělávací povinnost, podle které sice každé dítě musí být vzdělané, ale do školy chodit nemusí.

Informace mu klidně může předávat i domácí učitel. Toho si ale si ale z finančních důvodů dovolí jenom šlechta.

Skutečně povinnou školní docházku po dobu osmi let nařizuje až zákon ministra kultu a vyučování Leopolda Hasnera (1818–1891) ze 14. května 1869.

Úprava zákonem

Učitelem se po roce 1774 může stát jedině muž. Manželka nebo dcera učitele ale děvčata obvykle zasvěcuje do tajemství ručních prací. Jako řádná učitelka se žena může postavit za katedru až v roce 1869, povoluje jí to právě Hasnerův zákon.

Uvádí ale jednu podmínku – žena musí dodržet celibát. Pokud se vdá, nezbývá jí než školu opustit. Definitivně je u nás celibát učitelek zrušen až v roce 1928.