Celá Evropa se tehdy třásla strachy. Z východu se totiž blížily krvelačné Chánovy armády, které za sebou zanechávaly jen vypálená města a hromady mrtvol. Neporažení Mongolové se však najednou v Uhersku obrátili zpět. Co urputné bojovníky odradilo od ovládnutí Evropy?

Psal se rok 1241 a s Evropou to nevypadalo dobře, z východu se totiž začaly postupně svírat kleště mongolských hord. Ty už několik let drancovaly ruská knížectví i země na Balkáně.

O jejich brutalitě kolovaly velmi děsivé legendy a vypadalo to, že jejich šavle nedokáže nikdo zastavit. Polsko, Uhry i České země se začaly připravovat na nejhorší.

Plán na totální vítězství

Špehové a průzkumníci Mongolů procestovali před tažením většinu Evropy až po Francouzské království. Jejich velitelé tedy měli detailní informace o politických poměrech mezi panovníky, proti kterým plánovali vytáhnout do boje. Strategie byla jasná, nedovolit, aby si vzájemně přišli na pomoc.

Část armád, asi 20 tisíc vojáků, proto vyrazilo do Polska, odvést pozornost. Hlavní část armád šla od Jihu do Uher. Po poražení obou velmocí se vojska měla spojit a dobýt západní Evropu.

Nikdo je nezastaví!

Duben 1241 přinesl hned dvě drtivé porážky. U polské Lehnice nejdříve mongolská jízda rozdrtila přesilu slezského rytířstva. Říká se, že mrtvým nepřátelům uřezali Mongolové uši a v pytlech je poslali svému chánovi jako dar.

Jen o dva dny později triumfovala jižní část armády v Uhrách, když zdrcujícím způsobem porazila vojska krále Bély IV. V zemi tak nezůstala žádná síla, která by jejich vpád mohla zastavit. Chánovi vojáci překročili Dunaj a celý rok pustošili okolní města. Cesta do Evropy se zdála otevřená dokořán.

Smrt chána nebo počasí?

I když se zdálo, že neporazitelnému mongolskému vojsku hraje vše do karet a od totální nadvlády je dělí jen krok, vítězné tažení bylo zastaveno.

Nejčastěji se uvádí, že vojska se vrátila zpět na východ kvůli zprávě o smrti velkého chána Ögedeje a volbě nového vládce. To ale historici zpochybňují.

Nová bádání ukazují, že v tom mohly hrát roli ještě další okolnosti. Krvelačné armády totiž mohlo zastavit i počasí.

Alespoň to uvádí studie americké univerzity v Princetonu, kde experti analyzovali letokruhy ve dřevě a sledovali na nich klimatické změny v Evropě.

Mongolskou jízdu uvěznilo bahno

Přišli přitom na zajímavou věc. Na počátku 13. století si Evropa užívala sérii let s mírnými zimami a suchým létem. To však skončilo právě v roce 1242, na začátku roku udeřila velmi silná zima se záplavami sněhu. Po jarním tání se pak louky v dnešním Maďarsku prakticky změnily v močály.

To muselo znamenat pro mongolské armády doslova pohromu. Vždyť jejich 130 tisíc vojáků doprovázelo na půl milionu koní. Právě ti dodávali armádě rychlost a převahu.

„Bahno ale zničilo pastviny, které byly nutné pro krmení koní a také značně snížilo manévrovací možnosti schopnost Mongolů,“ vysvětluje historik Nicola Di Cosmo z Princetonské univerzity.

Co říkají kroniky

Bádání, která by tuto novou hypotézu podpořila, nejsou právě jednoduchá. Kvůli válkám a drancování se dochovalo jen velmi málo písemných památek starších, než z počátku 16. století, a to platí také o záznamech o počasí.

Jednu zmínku o tom, že mongolskou strategii opravdu mohlo ovlivnit bahno, se však podařilo princetonským historikům najít.

Na začátku roku 1242 plánovali mongolské oddíly dobýt opevněné uherské město Stoličný Bělehrad. Jejich útok ale podle kronik zastavila právě obleva, která zasněženou pláň proměnila v bažinu.

Ironie skrytá v podnebí

Pokud by opravdu změna podnebí hrála roli zachránce Evropy, dostala by se celá mongolská invaze do opravdu zajímavých souvislostí. Tato nová teorie, totiž není jedinou klimatickou hypotézou ohledně tatarských výpadů ve 13. století.

Tým amerických odborníků totiž již v roce 2014 tvrdil, že počátek mongolských výpadů dál na západ umožnila změna klimatu.

Do té doby studené a suché klima ve Střední Asii se totiž na začátku 13. století oteplilo a přineslo i dost srážek, aby stepi zarostly travou potřebnou pro uživení velkých koňských stád.

Jedna změna klimatu by tak vypustila krvežíznivé asijské hordy na západ, zatím co jiná, by je zahnala zpět.

Opatrnost je na místě

Řada odborníků je však s hodnocením tohoto senzačního závěru opatrná, jen na počasí totiž dějinné zvraty obvykle nestojí.

„Podnebí jistě nemuselo být jediným faktorem vojenské invaze z Asie, ale vytvořilo ideální podmínky pro vzestup charizmatického vůdce, který vybudoval armádu a soustředil ve svých rukou moc,“

říká k tomu jedna z autorek klimatické teorie Amy Hesslová. Stejně tak ovšem mohla jedna tuhá zima s jarním blátem podpořit návrat armád. „Zlehčovat roli počasí je, jako by někdo tvrdil, že ruská zima neměla žádný vliv na Napoleonovu armádu,“ dodává Di Cosmo.