„Měl zkřivenou tvář, obličej měl popelavě šedý, oči zapadlé, matné, kalné, pohled vyjadřoval největší možný strach ze smrti…,“ popisuje Goethův lékař poslední básníkovy okamžiky. Poeta umírá na infarkt a na vlastní kůži zažívá to, čeho se odjakživa bál…

 Německý Básník Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) se už od mládí bojí nepříjemných situací, které život přináší. Nemoc nebo dokonce smrt v něm budí hrůzu. Problému, který ho pronásleduje, se ale odvážně postaví a chce ho vůlí zdolat. V 21 letech proto navštěvuje přednášky o anatomii. Myslí si, že když pochopí podstatu stavby lidského těla, přestane se bát nemocí a vlastní smrtelnosti. Přednášky mu ale bohužel nepomohou. Protože ale ví o svém strachu, raději se podobným setkáním obloukem vyhýbá.

Nesnese pohled na vlastní ženu

Když v červnu roku 1816 v 51 letech umírá jeho žena Christiane Vulpiusová (1765 – 1816) na urémii (hromadění dusíku v těle jako následek selhání ledvin), neodváží se Goethe na ni podívat a leží ve svém pokoji. Tvrdí, že je nemocný a ostatních se ptá, jak se jeho manželce daří.

Se svými pocity se netají ani v deníku: „Blízký konec mé ženy. Poslední krutý boj jejího těla. Skonala kolem poledne. Ve mně je pusto a prázdno. Moje žena byla o půlnoci převezena do márnice. Já jsem ležel celý den v posteli.“ Jeho nezájem není ničím neobvyklým. Goethe „onemocní“ pokaždé, když má dojem, že dny některého z jeho blízkých jsou sečtené…

Okamžitě ji pohřběte!

Johann se děsí všeho, co je spojeno s Christianinou smrtí. Ta je proto pohřbena už druhý den ráno po smrti. Ani pohřeb ale Johann nenavštíví a ve svém deníku mu věnuje jedinou větu: „Moje žena pochována ve čtyři hodiny.“ Není to necitlivost, spíš neschopnost podívat se pravdě do očí. O „nemoci“, se kterou údajně ležel v posteli v době, kdy jeho žena umírala, už se v deníku vůbec nezmiňuje… Svůj dluh, že s Christianou nebyl v posledních chvílích, se snaží splatit skvostným nápisem, který jí nechá vytesat na náhrobní desku: „Choť choti: Snažíš se, ó slunce, zbytečně, prorazit temnými mraky svou září! Mně nezbývá v životě skutečně než želet její ztráty s uplakanou tváří.“

Děsí se vlastního konce

I Goethův přítel ministr Christian Gottlob von Voigt (1743 – 1819) marně doufá, že ho Johann přijde před smrtí navštívit. Svoje chování ale básník omlouvá: „Když se naši nejmilejší chystají na cestu, tak se tomu bráníme. Neměli bychom být v nejvážnějších případech taky neústupní?“ Vlastního konce se bojí. Nedůvěřuje ani svým lékařům: „Dělejte, co umíte, stejně mne nezachráníte!“ říká jim rozčileně pokaždé, když ho trápí nějaká bolest. Zubatou s kosou se snaží vůbec nebrat na vědomí.