Zatímco dáma pozvolna vede dvojzubec k ústům, lidé se na ni dívají podezíravě. Co na tom, že jde o urozenou paní šlechtičnu, dokonce princeznu? Kdo ví, co má s tím podivným nástrojem v úmyslu. Nám, obyčejným smrtelníkům, přece stačí jenom nůž a lžíce!

K vynálezu vidličky se hlásí Číňané, ale používají je už staří Řekové a Římané. Z období 2. století n. l. máme o nich důkazy z římských archeologických nálezů.

Pozadu nezůstává ani oblast Středního východu, kde se vidličky vyskytují, ovšem na rozdíl od těch dnešních mají pouze dva zuby.

Novinka od byzantské princezny

V průběhu 11. století se vidlička z byzantské oblasti dostává do Itálie. Přiveze ji sem prý byzantská princezna, která se vdává za benátského dóžete.

Všichni se ale tváří dosti nedůvěřivě, když si u slavnostní tabule napichuje jednotlivá sousta svojí osobní zlatou vidličkou a pomalu je nese k ústům. Lidé považují zubatou věc za ďáblův nástroj.

Trest za opovážlivost

„Je v tom něco nemorálního,“ šeptají si slavnostní hosté a raději odvracejí hlavu. S tímhle kacířstvím nechtějí mít nic společného. „Je to Boží trest za její opovážlivost,“ letí od úst k ústům, když se na veřejnost dozví, že princezna onemocněla.

Proto se začíná v Evropě poprvé prosazovat až ve 14. století.  Italové ji vezmou na milost v 16. století, kdy s ní jedí špagety.

Je to zženštilost?

U nás v Čechách existuje doklad o používání vidličky z roku 1543, kdy na zámku ve Vlašimi jedli zlatými vidličkami zdobenými tyrkysem.

Běžnou součástí příboru ve šlechtických a měšťanských domácnostech se ale vidlička stává až v 17. století a stále se její používání považuje spíše za zženštilost. Obvyklé je brát ukrojená sousta rukou do tří prstů a podávat rovnou do pusy.

Tehdy má vidlička navíc stále ještě jenom dva zuby. Třetí se objevuje až o století později, kdy se její zuby zároveň zkracují.