Sklony k promiskuitě jsou zřejmě zapsány v DNA, avšak sexuální chování podle vědců neurčuje pouze soubor genetických faktorů.

Svou roli sehrávají i faktory biologické, kulturní, historické, psychologické a náboženské.

O možnosti, že existují „geny zrady“, se zmiňuje studie australské Queenslandské univerzity. Tuto hypotézu převzaly další studie, které analyzovali experti na 23. kongresu Evropské psychiatrické asociace (EPA) ve Vídni. Ohledně koncepce geneticky podmíněné nevěry jsou odborníci opatrní.

„Četné studie naznačují, že některé osoby mohou být vnímavější ke druhým v hledání nových zážitků v lásce,“ vysvětluje Richard Balon z Waynské státní univerzity v Detroitu, který na vídeňském summitu hovořil na téma, zda je nevěra normální, anebo patologický jev.

Expert se odvolával na několik prací, z nichž jedna byla publikována v časopise Plos One. Naznačuje se v nich, že za sklony k nevěře či zradě možná může genetické uspořádání systémů dopaminu a oxytocinu.

Studie, které ukazují, že sklony k promiskuitě je třeba hledat i v genetické výbavě, byly realizovány i na jednovaječných dvojčatech, mužích i ženách. Vědci dospěli k závěru, že v případě stejné DNA jsou zřejmě velmi podobné předpoklady k nevěře.

„Připomeňme, že geny nefungují bez prostředí. Sexuální chování určuje soubor genetických, biologických, kulturních, historických, psychologických a náboženských faktorů,“ říká Balon. „Existuje nejméně 50 odstínů šedi,“ dodává.