„V naší vlasti budete přijati jako osvoboditelé,“ ujišťují švédské vojáky čeští emigranti, kteří museli po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 prchnout z Čech kvůli své nekatolické víře. Myslí si to i Jan Amos Komenský. Jenže elita, která musela zmizet před tvrdou rekatolizací, se bohužel mýlí…

Jan Ámos Komenský (1592–1670) se právě roku 1648 vrací s nemocnou manželkou ze Švédska do polského Lešna, centra bratrské víry.

Marně se spoléhá na to, že švédská královna Kristina (1626–1689) bude na mírových jednáních prosazovat české zájmy. „Tolikrát jsem s ní mluvil o filozofii i situaci svého národa, a přesto to není nic platné,“ zoufá si.

Zprávy o udatnosti pražských bojovníků českého myslitele také nijak nepotěší. „Co se to jen přihodilo? Jak mohou bojovat proti lidem, kteří jim mají přinést záchranu?“ kroutí nechápavě hlavou. Na jazyk se mu dere ošklivé slovo: zrádci.

„Jak se jenom mohli zpronevěřit svému přesvědčení?“ přemítá nad chováním pražských obránců. Nerozumí tomu, jak mohou bojovat pod velením nenáviděných jezuitů. Ještě donedávna tajně věřil, že by se do milovaných Čech mohl alespoň jednou podívat.

Jeho šance na návrat se nyní navždy rozplývají. Podobně jsou na tom i ostatní exulanti. Léta strávená mimo vlast zpřetrhala všechna pouta s domovem. Iluze, které exulanti živili ve svém srdci, už dávno neodpovídají realitě. Pražané se roku 1648 řídí heslem: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Voják znamená zloděj

Švédská vojska v Praze nikdo s otevřenou náručí nepřijímá. „Pokud snad Švédové opravdu věřili ujišťování některých emigrantů, že budou v Praze radostně uvítáni jako osvoboditelé, pak se hodně přepočítali,“ upozorňuje současný publicista Jiří Bílek.

Jak je to možné? Copak nikdo z Pražanů nechce bojovat za svoji věc?

Skutečnost je ale úplně jiná než před 28 lety… „Většina měšťanů už byla katolíky a švédský voják byl pro ně nepřítel a zloděj – proto se město postavilo na stranu císaře a jeho obyvatelé prokazovali obrovské odhodlání, hrdinství a statečnost,“ dodáváje Bílek.

Praha prostě bojuje sama za sebe. Měšťané hájí své životy, svůj majetek, žádné ideály.

Okované ruce ve znaku

Pro Ferdinanda III. Habsburského (1608-1657) už česká metropole není nepřátelským hnízdem jako 30 lety. Mnozí Pražané už dávno zapomněli, co bylo a považují se prostě za poddané Habsburků. A císař si tohle uvědomuje.

Obráncům za jejich statečnost vylepší znaky Starého a Nového Města. Přibude jim do nich okovaná ruka s taseným mečem jako připomínka úspěšné obrany. Členové akademické legie i měšťany, kteří se bojů účastnili, odmění.

Na Staroměstském náměstí nechává vztyčit na památku sloup se sochou Panny Marie, protože „jejím božským zakročením bylo město zachráněno,“ jak později napíše arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (1642–1694). Posiluje tak kult Panny Marie, jeden z významných symbolů baroka u nás.

Hanba a zrada

Emigranti v čele s Komenským přesto pořád nemohou uvěřit, co se děje. „Hanba, zrada ideálů,“ tak vidí zvenčí chování Pražanů.

Za hranicemi budí jejich práce rozruch, třeba Komenského učebnice Dveře jazyků otevřené vydaná už roku 1631 v polském Lešně se bez nadsázky se stává bestsellerem. Doma ale jejich jména nikdo už skoro nikdo.

„Sejde z očí, sejde z mysli,“ platí víc, než kdy jindy.

Když si na Komenského a jeho dílo po 200 letech vzpomene historik František Palacký (1798–1876), část tehdejších Čechů ani pořádně netuší, jak velké a významné dílo jejich rodák vlastně vytvořil…