Vědec zajede prsty hluboko do klaviatury a s pohledem upřeným na skleněnou dózu na klavíru několikrát důrazně zmáčkne durový akord. V tom to začne v nádobě žít. Nasbírané žížaly začnou v hlíně lézt, skoro jakoby se snažili prchat.

Jsou snad tito půdní červi schopni slyšet hudbu? Nikoliv, Charles Darwin ale během pokusu zjistí, že velmi silně vnímají vibrace.

Britského vědce Charlese Darwina (1809–1882) všichni znají jako zakladatele evoluční teorie, převratné myšlenky, která spolehlivě vysvětluje vývoj a dělení živočišných druhů na základě přirozeného výběru.

Jedná se však pouze o zastřešující pojem, jehož krovy tvoří spletitá realita živého světa, které se nejen Darwin, ale všichni další biologové, snaží skrze pozorování a experimenty co nejlépe porozumět.

A někdy mohou cesty za poznáním vypadat poněkud bizarně. Své o tom ví i Darwin, jenž se zajímá o život snad ve všech jeho formách. Pozoruje ptáky, brouky, korýše, masožravé rostliny i žížaly…

Pozornost zanedbávaným

Darwin se zrovna prochází zahradou se svým strýcem. Ten během povídání ledabyle ukáže na část zahrady, kde prý kdysi vysypal popel a vápno, přičemž nejspíš díky činnosti žížal se propadly hlouběji do půdy.

Strýc ještě ujde pár kroků než si všimne, že mladý zeť zůstal stát a upřeně hledí na ono místo v zahradě. Stejně jako nikoho před ním, ani jeho až do nynějška nenapadlo vážněji se zamyslet nad tím, zdali růžoví půdní červíci nejsou také k něčemu dobří.

Od nynějška jim ale nedostatek pozornosti bohatě vynahradí. „Jsou to opomíjená stvoření, která v nevyčíslitelných milionech přeměnila půdu podobně jako korály přeměnily tropické moře,“ velebí Darwin žížaly.

Přátelé do deště

Zkoumáním vlivu žížal na půdotvorný proces se anglický vědec zabývá dobrých 40 let, tedy prakticky po celý svůj vědecký život. Nutno dodat, že si Darwin i v pokročilém věku nebojí zašpinit ruce.

Pravidelně prozkoumává půdu a dokonce vypočítá, že v každém jejím akru (asi 4000 metrů čtverečných) se nachází v průměru 53 767 žížal. Také chce zjistit, jak velký mají vliv na mísení půdy. Do země proto jednoho dne vloží několik tzv.

červích kamenů, které mají podobu postaveného válce a pravidelně měří jeho postupné noření do země, což se děje následkem toho, jak pod ním žížaly provrtávají a jedí zeminu… Dešťovky ale nenechá jen tak venku na dešti, nýbrž je v hojném počtu ubytuje u sebe doma. K jejich akomodaci využije jak svou studovnu, tak i místnost s kulečníkem.

Nevděční posluchači

„Prokrista, co se stalo?“ zhrozí se manželka Emma, když z laboratoře svého muže uslyší ostrý výkřik hodný paviána. Vtrhne proto do místnosti a ulevena zjištěním, že je Charles v pořádku položí logickou otázku, kdo že to tady tak křičel.

Nato jí Darwin vysvětlí, že právě zkoumá sluchové smysly žížal a na nebohé červíky proto z plných plic křičí. Ti však vstříc jeho hřmotnému tenoru zůstávají stoicky klidní. Darwin z toho správně usoudí, že žížaly zkrátka sluchové ústrojí nemají.

Co však vnímají velmi silně, jsou vibrace. Když nádobu s nimi položí na horní desku klavíru a začne na něj důrazně hrát, žížaly začnou jakoby prchat.

Vybíraví strávníci

U dešťovek zkoumá i apetit. Do jejich výběhů (nebo spíše výplazů) jim na staniolové fólii servíruje různé potraviny a sleduje nejen, které jedí a které ne, ale i jak moc, nebo málo jim chutná.

Všimne si, že nejraději mají třešně a mrkev a také raději než maso si dají tuk.

„Soudě podle jejich horlivosti po určitých jídlech si musí jedení užívat,“ píše v díle Tvorba ornice působením červů, které jako své vůbec poslední, vydává v roce 1881. Jen první rok se ho prodá na 6000 výtisků, což je více než za stejné období zaznamenala kniha O původu druhů.

Darwin umírá v dubnu 1882, jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství.