Hitlerův antisemitismus není něco, co stojí až na druhé příčce za touhou ovládnout svět. Nenávist vůči Židům a snaha zlikvidovat je naopak stojí ve středu jeho zájmu. Kdy a jak se ale v jeho duši tyto choutky zrodily?

Nejhorší projev antisemitismu v naší historii vidíme právě za druhé světové války – pod taktovkou Hitlera. Krutý holocaust znamená vyvraždění šesti milionů Židů, z nichž je asi jeden a půl milionu dětí.

Kdo vlastně přišel s nápady na to, jak co nejefektivněji Židy zabíjet? Byl to přímo Hitler, nebo někdo z jeho přívrženců?

Hitler o sobě lže

Podle dostupných historických pramenů můžeme směle vyvrátit Hitlerovo prohlášení z knihy Mein Kampf (1925), kde o sobě píše, že je zatvrzelým antisemitou již od dětství. Neexistují o tom zhola žádné důkazy.

Je dokonce velmi pravděpodobné, že jím nebyl ani v období před první světovou válkou či během ní (tedy v době, kdy mu ještě není ani třicet let). Antisemita se z Hitlera stává až po jejím konci.

Světové židovstvo nás utlačuje!

Jak známo, Hitler konec první světové války tráví v lazaretu v Pomořanech. Právě tady se dozvídá zprávu o německé kapitulaci, kterou je naprosto zdrcen a frustrován. A jak známo, frustrace je nejúrodnější půdou pro semínka nenávisti.

Ta jsou v duši Hitlera zaseta v následujících měsících, kdy jsou Německu oznámeny podmínky Versailleského míru, které se nesou ve znamení četných perzekucí.

Z toho všeho viní Hitler, stejně jako další spousta Němců, právě Židy, tehdejší symbol útlaku německého obyvatelstva.

Rodí se nenávist

Zatímco do té doby je Hitler orientovaný spíše sociálnědemokraticky, a nijak zvlášť radikálně, nyní dochází k obratu.

Podle německého historika a novináře Raplha Georga Reutha (*1952), jehož knihu Hitlerova nenávist k Židům (2011) můžeme vřele doporučit, k takovému obratu u Hitlera stačí první polovina roku 1919. Právě během ní se z něj stává zuřivý antisemita.

A tak i on spolu s frustrovanými masami hltá zjednodušené, zkreslené nebo přímo lživé zprávy o řádění nenáviděné skupiny – v tomto případě Židů, ale také bolševiků (situace je v tehdejším Německu taková, že v představách obyvatel lze mezi Žida a bolševika položit rovnítko).

Dlužno podotknout, že co se řádění bolševiků týče, jde mnohdy bohužel o pravdivé zprávy.

Němci nemají co jíst

„Za vším stojí Židé. Vrazi, kteří bodli dýku do zad mému milovanému německému národu. Rozdmýchali chaos a chystají se přebrat vládu nad celým světem. A kdo podepsal jejich Versailleskou smlouvu?

Sociálnědemokratická vláda, tedy marxisté a Židé.“ Podobně jako Hitler přemýšlí po první světové válce spousta Němců. Mnoho z nich nemá práci, co jíst a jak se postarat o své děti.

Jenže zatímco většina lidí skončí u toho, že se jen užírají záští, Hitler své děsivé myšlenky v následujících letech dotáhne do konce.

Erudovaný antisemita?

Aniž bychom chtěli lacině shazovat Hitlerův intelekt, sluší se podotknout, že rozhodně není nějakým vzdělancem. Přesněji řečeno nedosáhne ani na středoškolské vzdělání.

Četba historických knih je spíše jeho velkým koníčkem, než že by měla podobu seriózního studia. A právě absence kritického myšlení a uvažování v širších souvislostech zřejmě má za následek to, jak ledabyle Hitler se získanými informacemi zachází.

Své rasistické názory například opírá o knihu francouzského antropologa Arthura de Gobineaua (1816–1882), který sice v 19. století píše knihu o nadřazenosti bílé rasy nad rasami ostatními, nicméně s myšlenkou hromadného vyvražďování lidí by jistě nikdy nesouhlasil.

Dále Hitler pracuje také s dílem národoveckého spisovatele Dietricha Eckarta (1868–1923), jednoho ze zakladatelů dělnické strany (kterou Hitler později přebuduje na NSDAP) a spoluúčastníka pivního puče (1923), po němž brzy umírá.

Budoucí vůdce se zhlédne také v myšlenkách amerického zakladatele známé automobilky Henryho Forda (1863–1947), jenž se svým antisemitismem nijak netají.

Ford je sice skvělý podnikatel, ale ne intelektuál, takže jeho názory jsou z teoretického pohledu bezpředmětné. Hitler si tak od každého bere jen to, co se mu líbí, přičemž vše naroubuje na svou již dlouhotrvající nenávist vůči Židům. A tak se rodí Hitlerovy antisemitské teorie, jak je známe.

Týmová práce

Nesmíme však zapomenout na další nacisty, kteří Hitlera v jeho přesvědčení podporují. Jako prvního jmenujme stranického ideologa Alfreda Rosenberga (1983–1946), rodáka z estonského Tallinnu.

Jde o jednoho z vůbec prvních členů NSDAP, který se s Hitlerem seznamuje přes již zmíněného Dietricha Eckarta, do jehož časopisu Auf gut Deutch Rosenberg píše. S Hitlerem je to „láska na první pohled“.

Po nepodařeném pivním puči je Rosenberg Hitlerem pověřen, aby vedl stranický deník a zabýval se jakýmsi ukotvením nacistické ideologie do německé kultury.

Rasová nadřazenost árijců, nebezpečnost Židů, odmítání Versailleské smlouvy, dílo zvané Mýtus 20. století (1930), to vše jsou práce vzešlé z Rosenbergova pera.

A nezapomínejme ani na vyloženě podvodné Protokoly sionských mudrců (1930), tedy zfalšovaný text, jehož autory mají být údajně Židé a v němž se píše o plánech na dosažení jejich světové nadvlády. I šíření tohoto textu má na svědomí Rosenberg.

Kdo stojí za vraždami Židů?

Ačkoli Hitler Židy upřímně nenávidí, nelze zastřít fakt, že si ve 20. a 30. letech uvědomuje, jak moc je antisemitismus ve společnosti rozšířen, a že by se na této vlně mohl coby nastupující politik krásně svézt.

O tom, jak skvěle se mu to povedlo, již není nutno se rozepisovat. Otázkou však stále zůstává, jak velkou roli sehrál Hitler v likvidaci Židů poté, co se k absolutní moci dostal.

Tím rozhodně nechceme tvrdit, že by snad Hitler o holocaustu nevěděl nebo že by neprobíhal na jeho rozkaz. Otázkou je jen to, zda myšlenka koncentračních táborů, deportací, plynových komor a podobně vzešla právě z jeho hlavy, nebo z hlav jeho podřízených.

Hitler holocaust rozpoutává, ale možná není tím, kdo vymýšlí způsoby jeho realizace.

Hitlerovy loutky

A tím se dostáváme znovu k již zmiňovaným členům NSDAP, kteří jsou vášnivými antisemity spolu s Hitlerem.

Historikové se domnívají, že jedním z prvních, který na Hitlerův (snad jen ústní) rozkaz vypracovává plány na organizovanou likvidaci Židů, je pozdější říšský protektor Reinhard Heydrich (1904–1942).

Má k tomu dojít někdy koncem roku 1940 a jeho návrh nese název Endlösungsprojekt.

Na jaře 1941 dochází k zabíjení Židů v prvních mobilních plynových vozech, v roce 1942 je pak realizována akce Reinhard (pojmenovaná zřejmě po Heydrichovi), tedy nepříliš úspěšná první deportace polských Židů do prvních koncentračních táborů.

Z prvotních neúspěchů se však nacistická mašinérie poučí, a tak jede zhruba od začátku roku 1942 masové vyhlazování Židů Cyklonem B na plné obrátky.

Dalším Hitlerovým poslíčkem při konečném řešení židovské otázky je vůdce SS a Führerova pravá ruka Heinrich Himmler (1900–1945). Na toto téma si s vůdcem dává pravidelná dostaveníčka, po nichž si do diáře zapisuje poznámky typu:

„Židovská otázka – musí být vyhubeni jako partyzáni“ apod . Dalšími pověřenými jsou i šéf propagandy Josef Goebbels (1897–1945) či Adolf Eichmann (1906–1962), jeden z hlavních organizátorů holocaustu.

Historici odhadují, že v konečném důsledku se na realizaci holocaustu přímo podílí asi 100 000 osob (na straně třetí říše).

A co na to lidi?

A jak to vlastně bylo s německým obyvatelstvem? Věděli běžní lidé o holocaustu a o existenci koncentračních táborů?

Proti obecně rozšířenému názoru, že koncentrační tábory jsou během druhé světové války přísně střeženým tajemstvím, tomu tak podle mnohých historiků není. Pracují například se svědectvím Němce Alfonze Hecka, bývalého člena Hitlerjugend:

„Po Křišťálové noci se žádný Němec, který byl dost veliký na to, aby mohl chodit, už nemohl hájit tím, že o pronásledování Židů nic nevěděl.“ Podle svědectví jeho i dalších Němců se napříč Říší šířilo nekonečné množství zpráv o tom, že Židi jsou na určitých místech hromadně vyvražďováni. Že jsou posíláni do plynu a že jsou drženi v otřesných podmínkách.