Ztratil už druhou manželku, tentokrát Marii Josefu Bavorskou. Jeho matka, Marie Terezie na něj opět naléhá, aby si opět našel novou nevěstu. Tentokrát má smůlu. Nic na světě ho k tomu nedonutí.

Josef II. (1741–1790) zůstává neoblomný. Zatouží však po milence a vybere si kněžnu Eleonoru Liechtensteinovou (1745–1812). Ta ale jeho pokusy navázat milostný vztah odmítne. „Ubohý císař, v podstatě je velmi politováníhodný.

Jeho povaha, způsob myšlení i temperament jsou podivné, poustevnické. Nikdy nebude šťastný a nikdy nikoho neučiní šťastným,“ píše své sestře. Josef proto zůstává sám. Je schopen pracovat až 18 hodin denně.

Nešetří ironickými a cynickými poznámkami a ženský svět odmítá. Ovšem neznamená to, že by ženy z jeho života zcela vymizely.

„O jeho vážnějších milostných vztazích není nic známo, Josefův bratr Leopold však tvrdil, že pronásledoval ženský služebný personál,“ vysvětluje Egghardtová.

Navštěvuje nevěstince

„Celou svou erotiku přenesl na stát. Chtěl udělat lidi šťastnými, vzít jejich osud do svých rukou a obrátit jej k lepšímu,“ líčí císařovo rozpoložení současný rakouský autor Christian Dickinger.

Když na něj přijdou tělesné potřeby, stává se pravidelným hostem vídeňských nevěstinců. Ve Spittelbergu, městské čtvrti pověstné svými vykřičenými domy, je jako doma. Jednou se mu údajně nechce platit, částka se mu zdá příliš vysoká.

Proto v hostinci U Bílého lva (dnes Gutenberggasse 13) dodnes stojí v chodbě nápis „Touto branou vyletěl císař Josef II. –1778“. S klienty, kteří odmítají uhradit částky za dámské služby, si tu totiž vědí rady. Jednoduše je vyhodí na ulici.

Prý málo platí

„Legendární baron Trenck, zvyklý pobývat u vídeňských prostitutek, kromě toho tvrdil – zřejmě mu to některá z nich vyprávěla – že Josef II. málo platí,“ píše současný rakouský publicista Hans Magenschab.

Pravda je, že Josefa chození do nevěstinců neuspokojovalo. „Mohu volit mezi třemi věcmi:

zůstávat doma, vyhledávat společnost člověka, kterým pohrdám, nebo se spokojit se styky, jež mi nabídne náhoda,“ líčí své soukromé problémy bratru Leopoldovi (1747–1792). V témže dopisu ještě upřesňuje:

„Toto řešení (nevěstince) jsem zkusil a běhal jsem za veřejnými děvčaty. Ale toto řešení zahrnuje tolik tělesných nepříjemností, a tak ponižuje ducha, že mě to naplňuje hnusem…“