Rok 1918 konečně přinesl po dlouhých čtyřech letech světové války mír. Ale jako by toho nebylo málo, na lidstvo dopadla další katastrofa. Celý svět oběhla pandemie chřipky, pro kterou se vžil přívlastek španělská.

Zatímco na všech frontách padlo kolem deseti milionů lidí, zákeřný virus si vyžádal čtyřnásobný počet obětí.

Americkým virologům se nyní podařilo identifikovat tři geny, které měly na svědomí ničivé účinky pandemie. Čím byly tak specifické? Dokázaly se totiž rozmnožovat přímo v plicích, což poté mělo na lidský organismus fatální důsledky.

Obvykle se totiž chřipkový virus usazuje ve sliznici dýchacích cest, zejména v krku. „Virus španělské chřipky byl schopen uhnízdit se i množit se v plicích, čímž vyvolával jejich prudké zápaly,“ prohlásil virolog a profesor fakulty veterinární medicíny Wisconsinské univerzity v USA, Yoshihiro Kawaoka.

Tuto vlastnost viru španělské chřipky si vědci a lékaři uvědomovali už v době jejího největšího řádění. Ale až významný pokrok v genetice mohl ukázat na pravé viníky – na ony zmiňované tři geny. Napadený organismus nevěděl, jak se proti viru bránit, imunitní systém jednal doslova chaoticky, čímž napáchal mnoho škod.

Zrekonstruovaný virus, jehož obraz byl získán z jedné z obětí, pohřbené ve věčně zamrzlé půdě Aljašky, byl podán pokusným makakům. Poté, co u nich nemoc propukla, opice se doslova udusily ve vlastní krvi.

Celkem bylo rozpoznáno osm genů chřipky, poté je vědci různě kombinovali, až objevili vražednou kombinaci oněch tří genů.

Odkud se vlastně španělská chřipka vzala? To zůstává stále ještě tajemstvím, byť postupně odhalovaným. Poprvé se zřejmě objevila již v roce 1915 a byla vyvolána virem chřipky A vepřů subtypu H1N1. Jiné výzkumy hovoří o tom, že na člověka byla přenesena z ptačí říše.

V roce 1916 se patrně poprvé projevila ve větší míře, když v jednom z francouzských vojenských lazaretů byla zaznamenána epidemie hnisavé bronchitidy. O rok později se situace opakovala v jiném lazaretu, tentokrát britském.

Kdo se z nešťastných vojáků nakazil, měl jen padesátiprocentní šanci na přežití. Vrcholu dosáhla chřipková pandemie na podzim roku 1918, což zcela jistě souviselo s ukončením bojů a postupnou demobilizací vojáků, kteří se jako nositelé viru vraceli do svých domovů.

Výzkum viru španělské chřipky má svůj smysl, byť se tu a tam ozývají hlasy plné obav, že virus by z laboratoří mohl uniknout a začít znovu řádit. Zmutované chřipkové viry se vracejí v nepravidelných intervalech a tento objev pomůže vědcům včas odhalit jejich potenciální nebezpečnost.

Případná nová pandemie, o jejíž hrozivosti se léta spekuluje, by mohla být zastavena již ve svých začátcích. Podobné výzkumy mohou vést i vývinu účinnějších léků.