Události, které se odehrály v březnu 1950, nejsou jen příběhem o zničeném sportovním snu. Jsou symbolem politické brutality, která zneužila sport jako nástroj k utahování šroubů v totalitním režimu.

Případ zatčení československých hokejistů, kteří se měli zúčastnit mistrovství světa v Londýně, není ojedinělým incidentem.

Je to součástí mnohem širšího a hlubšího kontextu, kde sport a jeho hrdinové sloužili jako zástěrka pro totalitní ambice. Hokej, symbol národní hrdosti, se stal obětí politického boje, kde se zlato mění v železo a sláva ve strach. Je to jasný signál, že ani sportovní tituly nezaručují svobodu.

Na jedné straně stojí tým, který se pyšní titulem mistrů světa z roku 1949 a obrovskou popularitou u fanoušků. Tento tým, který přežil pád letadla a znovu se dal dohromady, má v očích komunistického režimu potenciál k emigraci.

V době, kdy režim bojuje o upevnění své moci, je jakýkoli náznak odboje tvrdě potrestán. Ministr informací Václav Kopecký, fanatický stalinista, se obává, že by mistři světa mohli na Západě požádat o azyl.

Tento útěk by byl pro komunistický režim obrovskou ostudou. A je tady i další, mnohem hlubší motiv. Československý hokej je pro Sovětský svaz trnem v oku. Je považován za „buržoazní“ sport, který je třeba zničit, aby se otevřela cesta pro sovětské sportovce. Je to součást plánu, který byl řízen přímo z Moskvy.

Příběh o tom, jak se tým nikdy do Londýna nedostal, je plný intrik a lží. Hráči, naplněni nadšením, stojí na letišti, ale odlet je zrušen pod smyšlenou záminkou.

Na protest proti tomu se hokejisté sejdou v restauraci U Herclíků v Praze, aby si vylili zlost na komunistech. Jejich frustrace je sice pochopitelná, ale režim to využije jako záminku k jejich zatčení.

Během několika hodin je jedenáct hokejistů v rukou Státní bezpečnosti. V té době ještě netuší, co je čeká.

Následuje vykonstruovaný proces, který se uskuteční za zavřenými dveřmi. Hokejisté jsou obviněni z velezrady a protistátní činnosti.

Hlavou celé „protistátní“ skupiny má být bývalý brankář Bohumil Modrý, který s týmem ani neodcestoval a po skončení hokejové kariéry se vrátil ke své práci architekta. Během dvou dnů jsou hráči odsouzeni k dlouholetým trestům.

Celkem dostanou dohromady téměř 75 let vězení. Nejdrsnější rozsudek padá na Bohumila Modrého, který dostane 15 let. Tresty jsou uděleny bez ohledu na důkazy a fakta, které jsou ignorovány.

Následky pro hokejisty jsou hrozivé. Ti, kteří byli ještě před několika dny obdivováni, jsou posláni do uranových dolů na Příbramsku a Jáchymovsku, kde jsou nuceni v nelidských podmínkách těžit radioaktivní uran.

Mnozí z nich se nikdy zcela nezotavili a trpěli do konce života zdravotními problémy. Jejich jména byla vymazána z historie, jejich úspěchy zapomenuty. A to jen proto, že byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Je zde ještě jedna postava, která stojí v centru kontroverzí – Vladimír Zábrodský. Jako jediný nebyl zatčen a u soudu vypovídal jen jako svědek. Zábrodský, kapitán týmu, byl oblíbencem Václava Kopeckého. Přesto, že byl u soudu, měl zakázáno se o něm zmínit.

Jeho role je dodnes zahalena tajemstvím. Byl Zábrodský skutečně tím, kdo na své spoluhráče donášel? Nebo byl jenom dalším z mnoha, který se snažil přežít v těžkých časech?

Tato záhada zůstává dodnes nevyřešená a jeho postava je kontroverzní pro mnohé historiky a fanoušky.

Případ perzekuce československých hokejistů je smutným příkladem toho, jak totalitní režimy zneužívají sport pro své politické cíle. Ukazuje, že sportovci mohou být snadno obětováni na oltář politické propagandy.

Je to příběh o zničených kariérách, zničených rodinách a nezapomenutelné připomínce toho, co se stane, když se politika vmísí do sportu.