Už jste o nich určitě někdy slyšeli. O roztodivných příšerkách, které se před více než 20 lety vydaly na cestu do dětských srdcí, aby se následně staly jejich pevnou součástí.
V poslední době o sobě dávají vědět prostřednictvím hry Pokémon Go, která zvedá dříve zavilé povaleče z gauče a posílá je do světa.
Hra je však jen posledním článkem dlouhého řetězu, na jehož počátku je tvořivá mysl chlapce s Aspergerovým syndromem a na konci fenomén, který ani s přibývajícími léty neztratil nic ze svého lesku. Vstupte s námi do světa pokémonů.
Doktor Brouk
Ten příběh zní skoro jako pohádka. O tom, jak hoch se zdravotním handicapem ke štěstí přišel. Japonec Satoši Tadžiri (*1965) vyrůstá na předměstí Tokia a většinu volného času tráví tím, že pozoruje a sbírá brouky.
Fascinuje ho různorodost jejich barev, tvarů i dovedností. Svou zálibou je tak pohlcen, že mu spolužáci začnou přezdívat Doktor Brouk.
Hmyzí říše poskytuje Tadžirimu útočiště před nástrahami okolního světa umocněnými Aspergerovým syndromem (porucha autistického spektra). V lůně přírody živí svůj velký sen – chce se stát entomologem.
Ten se ovšem rozplyne souběžně s tím, jak městská zástavba pohřbívá loviště brouků pod tunami betonu. Dospívající Tadžiri tak přesměruje svůj zájem jinam. Uhranou ho videohry. Začne je nejen hrát, ale zároveň se intenzivně zajímá o to, jak fungují.
V 17 letech se dává do psaní a vydávání vlastního fanzinu (fanouškovského časopisu) nazvaného Game Freak, zaměřeného na videohry.
Skrz něj se seznámí s Kenem Sugimorim (*1966), společně zanadávají na špatnou kvalitu většiny dostupných her a nakonec se rozhodnou pustit se do vývoje svých vlastních. Odtud je už jen krůček k velkému nápadu.
Červená a zelená
Ten se zrodí v Tadžiriho hlavě poté, co v roce 1990 zahlédne slavnou herní konzoli gameboy a možnost jejího propojení kabelem s druhým přístrojem.
Ze vzpomínek na dětství, kdy se vydával na lovecké hmyzí výpravy, začne skládat ideu hry spočívající ve sbírání příšerek, v zápasení s nimi, jejich výměně a poměřování sil mezi kamarády pomocí propojených konzolí.
Nechce ale, aby šlo jen o další z řady akčních her plných násilí, proto obludky nechá vždy jen omdlít. Touží po tom, aby měl hráč při jejich chytání stejný pocit, jako kdysi on při sběru brouků.
Trvá však ještě šest let, než své myšlenky ve spolupráci se společnostní Nintendo zrealizuje. V roce 1996 je konečně připraven jít s kůží na japonský trh. Herní novinka dostane název Pocket Monsters a vyjde hned ve dvou verzích naráz, Red & Green.
Posléze je název zkrácen na Pokémon, složeninu z japonského Poketto Monsutā, což je vlastně jen přepis anglického výrazu Pocket Monster. Tedy kapesní příšerka. Do hlavního hrdiny převtělí Tadžiri dětskou verze sebe samého, chlapce jménem Satoši.
Leť, pokéballe!
První dvě verze, navzdory svému názvu černobílé, nabídnou hráčům 151 unikátních příšerek navržených Kenem Sugimorim a obdařených různými schopnostmi, od chrlení proudu vody přes ohnivý dech po hrátky s elektřinou.
Pohybují se volně po fiktivním světě až do chvíle, než je hráč, coby trenér pokémonů, v boji dostatečně oslabí a chytí do speciálních schránek ve tvaru dvoubarevné koule, takzvaných pokéballů.
Poté, stejně jako divoký kůň, krotnou a stávají se oddanými společníky svého pána. Ten dál rozvíjí jejich schopnosti, které rostou s každým dalším úspěšným soubojem, ať už s jinými trenéry, nebo divokými pokémony.
Po dosažení určité úrovně stanovované množstvím nasbíraných zkušeností se někteří pokémoni vyvíjejí do dalšího stadia. To doprovází nevratná změna vzhledu i velikosti.
Každá z herních verzí obsahuje několik pokémonů, kteří v té druhé chybí, Tadžiri tak motivuje hráče k tomu, aby si příšerky vzájemně měnili až do momentu, než je budou mít všechny.
Kapesní šílenství
Ačkoliv Nintendo pošle hry na trh bez větší kampaně, šeptanda mezi nadšenými hráči zafunguje na jedničku. Poptávka roste sama od sebe. Původní zelenou verzi, která nikdy nevyjde mimo Japonsko, záhy nahrazuje vylepšená modrá.
A když Pokémon Red and Blue (Červená a Modrý) v roce 1998 zamíří na západní trhy, nestojí už šílenství nic v cestě.
Už rok je navíc masivně podporováno animovaným seriálem, který naváže na úspěch her s pokémony a mimo Japonsko je hlavním tahounem nového fenoménu. Netrvá dlouho a roztodivný japonský zvěřinec vykukuje téměř z každého rohu.
Vychází sběratelská karetní hra, tiskne se komiks, vyrábějí se hračky, nálepky, klíčenky, plyšáci, postavičky, dokonce se otevírá specializovaný obchod, stříbrná plátna zaplaví několik celovečerních filmů a v neposlední řadě vychází celá řada dalších konzolových her – Yellow (Žlutý), Gold (Zlatý), Silver (Stříbrný), Crystal (Křišťálový), atd.
Ty nabídnou některé nové možnosti a tím i lepší prožitek z hraní. Rostou nové světy i počet příšerek.
Popularita pokémonů je tak velká, že když v roce 2008 objeví tým japonských vědců protein v mezibuněčné hmotě sítnice, dostane název Pikachurin, na počest oblíbeného pokémona Pikachu, maskota celé značky.
Vynalézavý milionář
Z Tadžiriho, kdysi přehlíženého hocha z předměstí Tokia, udělají pokémoni obletovaného boháče. Vždyť jen v Japonsku se podaří prodat více než 10 milionů kopií her Red, Blue a Green. V Americe pak prvních dvou dalších téměř 10 milionů.
Pokud by se všechny prodané hry vyskládaly za sebe, vznikl by 25 600 kilometrů dlouhý pás, který by i takový rychlík, jakým je japonský vlak Maglev, schopný uhánět rychlostí 500 km/h, brázdil 50 hodin.
Pokémon je v současnosti druhá největší videoherní franšíza světa. Vydělala už přes 40 miliard dolarů. Lepší je jen série Super Mario. Ta však vyjde o 11 let dříve.
Zatím posledním výrazným příspěvkem do ukazatele popularity roztomilých inteligentních obludek je hra Pokémon GO. Ta je spuštěna v červenci roku 2016 a způsobí takřka stejné šílenství jako kdysi první hry s pokémony.
Místo konzolí stačí k jejímu spuštění chytrý telefon, prostřednictvím kterého propojuje herní prostředí s realitou. Využívá k tomu internetové připojení a GPS signálu k určení polohy a zobrazení pohybu hráče na mapě.
Ta odpovídá reálným končinám s tím rozdílem, že je obohacena o pokémony a další důležitá místa. Úkolem hráče v roli trenéra pokémonů je chytit co možná nejvíc exemplářů.
V okamžiku setkání s příšerkou na ni stačí poklepat a mapa na displeji se změní ve fotoaparát – na obrazovce se zobrazí reálný svět, s tím rozdílem, že v hledáčku poskakuje animovaný pokémon. Pak už stačí jen správně po něm hodit pokéball a je váš.
Výskyt příšerek na mapě navíc není náhodný. Vodní druhy se většinou nacházejí v okolí řek, v noci pak ze svých skrýší vylézají duchové pokémonů. Fyzický pohyb je nedílnou součástí hry. Aby hráč ve hře postoupil, musí zkrátka chodit a lovit.
Nový druh zábavy pobláznil svět, některým institucím však pořádně zabrnkal na nervy. Americký památník holocaustu vyzve hráče, aby přestali chytat virtuální postavičky na místě, které připomíná miliony obětí vyvražďování za 2. světové války.
Podobný apel zveřejní i Arlingtonský národní hřbitov. Organizace bojující za odstranění min v Bosně zase upozorňuje místní obyvatele, aby se při hraní vyhýbali zaminovaným oblastem, pozůstatkům války v 90. letech minulého století.
