Syrové kořínky, suchá semínka. Neustále dokola. Když si naši předci před tisíci lety chtějí dopřát změnu, zrní si opraží. Jednou ale někoho napadne obilniny vyšťavit. Drtí je, až z nich vyteče šťáva a vzniká kašička. Nová dobrota je na světě. Chleba!

Navštěvujeme naše prapředky v době 30 000 let zpátky. Lidé si pochutnávají na zrní už dlouho, pro zpestření si jej opraží na ohni, aby bylo křupavější. Naopak rozmělněnější kašičky jsou zase vláčnější. A právě jednou někdo takovouto směs zapomene v hmoždíři.

Hmota začne bobtnat a zvětší objem. Poctivá porce něčeho, co by se dalo rovněž tepelně upravit. Nejde sice o hroudu připomínající chleba, spíš vzniknou nadýchanější placky, dnes je můžeme přirovnat k arabskému tzv. pita chlebu.

První bochánek chleba

Skutečně nakynutá hroudička klasického kvásku nejdříve vzniká nejspíš v Egyptě před asi 6000 lety. Egypťané si s kvasícím těstem umí vyhrát, jednou jej omylem nechají na slunci déle. Teplo a bakterie vytvoří vláčný bochánek.

Byl by hřích ho neohřát ještě víc v peci. Vzniká první nadýchaný chléb, který křupe, ale jeho nadýchaná struktura je lehčí než těžkopádnější placičky. Chléb má navíc díky kvašení specifickou silnou chuť.

Chléb pro chudé? Kdepak!

Říká se mu „boží dar“. Asi každý zná moment z Babičky od Boženy Němcové (1820–1862), kdy stařenka vítá urozené dámy krajíci chleba se solí. Paničky se ale jen ofrní, že něco takového nejí. Ve skutečnosti před tisíci lety jde ale o pokrm pro vyvolené.

Připravuje se pro šlechtu a bohatší třídu. Prostí lidé si zkouší těsto připravit sami, spíš si ale pečou primitivní placičky na jednoduché pánvi, protože nemají právě bytelnou pec, kde se chléb doslova nadechne.

Chléb do domu

Chudina se ale nevzdává a chce si také dopřát kvalitní pečivo. Proto si sama vyšperkovává recepty na chléb. Nejčastěji se kvásek dělá z mouky, vody, soli a kmínu.

Chlebík pak lidé opékají v uzavřených nádobách, které dávají do kamínek, někteří si staví primitivní pece. Ve středověku ale někdo přijde na to, že hromadné pečení chleba by mohl být vlastně výhodný byznys, proto vzkvétá prestiž pekařů.

Koš pro nepoctivé

U nás je pro až moc vypečené pekaře přichystán ponižující trest. Kdybyste se v 17. století procházeli po Karlově mostě v Praze, narazili byste na koš, ve kterém by se kál pekař-podvodník.

Dokonce byste si mohli po něm hodit kamenem nebo na něj plivnout, aby pochopil, že s nepoctivostí nejdál nedojde. Teprve až v 19. století se pravidla trochu uvolní a vzniká ještě víc pekáren.

Jako těstíčko ale stejně tak kyne i konkurence, pekaři tak bojují hlavně lepší chutí. A cenou.

Rychle a levně

Dnes si chléb mohou dopřát i ti nejchudší díky procesu výroby, který v roce 1961 vyvinou ve městě Chorleywood ve Velké Británii. Použije se pšenice s nižším obsahem bílkovin, takže se zkrátí doba kynutí.

Nejprve se těsto rozdělí na bochánky, které se nechají volně odpočinout asi pět minut, poté se tři čtvrtě hodiny nechají dojít ve speciálních nádobách. Následně se upečou asi za půl hodiny.

Zároveň se zavedou průmyslové stroje, které nahradí ruční práci, což sníží hodnotu „božího daru“.