Na počátku 13. století ještě rozhoduje panovník o tom, kdo bude v českých zemích biskupem. Většinou vybírá ze svých dvorních kaplanů. Do výsledku jeho volby se promítá, zda k někomu cítí sympatie, nebo ne.

„Na knížecí vůli ostatně záviselo obsazování všech významnějších duchovenských úřadů. Pokud si kníže přál, nemusela je ani získávat vysvěcená osoba,“ objasňuje tehdejší situaci současný historik Josef Žemlička.

Schopnosti, vzdělání a vysvěcení při dosazování do úřadu hrají minimální roli. Ostatně, „až do konce 12. století nebyli příslušníci kléru zvláštní vrstvou, ale podobně jako ostatní lid náleželi před knížecí a hradské soudy.

Od laiků se mnohdy nelišili ani životním stylem. Kněžská manželství bývala jevem zcela běžným,“ upozorňuje dále Žemlička. Kněží si tedy ani nemohou nárokovat nějaké výhody.

Nevděčný chráněnec

Biskupové se nerozhodují samostatně, protože na ně dohlíží vládnoucí Přemyslovec. I když si vládce může do úřadu dosadit svého chráněnce, i ten ho ale může nepříjemně překvapit. To se také stane králi Přemyslovi.

Když se po smrti biskupa Daniela II. (†1214) rozhoduje o jeho nástupci na pražském stolci, volba padne na zatím nevýrazného Ondřeje († asi 1223).

Pravděpodobně mladší syn některého z českých velmožů, určený pro církevní kariéru, se roku 1207 stal proboštem kapituly u svatého Víta na Pražském hradě. Úřad zároveň znamenal, že zastával i funkci panovníkova kancléře. A osvědčil se.

„Ondřej mne jistě nezklame, už mi prokázal tolik věrných služeb,“ míní Přemysl Otakar I. (1155/1167–1230) I., když mu pomáhá dosáhnout na nejvyšší post v jeho kariéře – na místo pražského biskupa. Tentokrát se ale panovník ve svém odhadu lidí ošklivě splete…

Udělejte si v zemi pořádek!

Když biskup odjíždí roku 1215 na IV. lateránský koncil do Říma, na cestu se chystá ještě ten starý Ondřej věrný zájmům svého panovníka.

Muž, který dosud z Čech nevystrčil nos, navštěvuje v Římě významné křesťanské památky, nevynechává ani hroby světců a poutní místa. „Nádherné,“ zatočí se mu hlava, když vidí výzdobu zdejších kostelů.

Teprve teď si uvědomuje, že je součástí obrovského společenství – mnohem mocnějšího, než jsou české země. Pocit moci podporovaný shromážděním špiček církve v čele s papežem mu přitom zachutná. „Měl byste ve své zemi udělat pořádek.

Svatá církev u vás musí získat postavení, které jí právem náleží,“ přitakává Ondřejovi jeden z římských biskupů, když si stěžuje, jak malou autoritu mají kněží v Čechách. „Náš Svatý otec vám přitom jistě neodepře pomocnou ruku,“ dodá našeptávač.

Biskup Ondřej získává nebezpečné sebevědomí. Nebude trvat dlouho a králi se tvrdě postaví… Vzpoura, kterou můžeme nazvat boj o investituru po česku, ale nakonec dopadne pro Ondřeje špatně.

Přemysl Otakar I. si svojí diplomacií získá sympatie římské kurie v čele s papežem Inocencem III. (asi 1160–1216), protože nezapomene duchovním projevit přízeň a potvrdit jejich svobody. Římu je na nakonec biskupova horlivost proti srsti a dává od něj ruce pryč.