Rovnou nebo vrchovatou lžičku? A malou nebo velkou? Dávkování cukru není lehké. A co teprve, když se musel porcovat z velkých kusů? Hrozí, že nůž zajede rovnou masa – toho vašeho. Oba problémy řeší český vynález – kostka cukru.
Do cukrovaru v jihočeských Dačicích přichází roku 1840 jako jeho nový ředitel Jakub Kryštof Rad (1799–1871). V té době ještě lidé cukr nakupují v obrovských homolích, což je dost nešikovné.
Skončí s ovázaným prstem
Jednoho dne se sama Radova žena Juliana snaží naporcovat homoli na menší kousky. Vtom jí nůž sjede a ona se řízne do prstu. Vykřikne bolestí. Během okamžiku je všude plno krve. „Udělej s tím něco.
Takhle se to nedá krájet,“ naléhá pak s ovázaným prstem na manžela. Ten zkouší, jak díly cukru zmenšit, a v roce 1841 přichází s novinkou – s lisem na cukr.
Výrobek se suší
Celkem 400 čtvercových otvorů v mosazné desce se naplní cukrovou moučkou. Na dřevěnou podložku se potom vysypou už hotové kostičky sladké bílé hmoty.
Ty se sice musí ještě 12 hodin sušit, ale kostkový cukr je na světě. Vynález si Rad nechává patentovat v roce 1843, od 23. ledna téhož roku získává privilegium k výrobě kostek. Od té doby v našich kuchyních kostkový cukr nechybí. Hodíte-li si jeden kousek do kávy nebo čaje, znáte přesné množství.
