Básník Friedrich von Schiller v roce 1781 vydává drama Loupežníci. Schiller je členem německého předromantického literárního hnutí s názvem Bouře a vzdor (z let 1767–1785).

Spisovatelé, v něm sdružení, už nechtějí osvícenství, naopak je lákají city a fantazie, které se v 19. století dostávají ke slovu.

Anglický básník George Gordon Byron v lyricko-epické básni Childe Haroldova pouť, vydané v letech 1812–1818, popisuje typického osamělého romantického hrdinu, který má odpor k lidem, a jediné, co ho přitahuje, je neustálé putování světem.

Tato postava se později stane inspirací pro řadu dalších světových romantiků. Ruský romantik Alexandr Sergejevič Puškin píše v letech 1823–1831 Evžena Oněgina, román ve verších.

Mladý floutek Oněgin se později stává vzorem pro další literární postavy v ruské literatuře. Cyničtí hrdinové podle něj okázale pohrdají vším a tráví život kombinací nečinnosti a radovánek.

Proslavená katedrála a pátrání po vrahovi

Francouzský spisovatel Viktor Hugo vydává v roce 1831 přelomový historický román Chrám Matky Boží v Paříži.

O tom, jaký jeho kniha vyvolala ohlas, svědčí i fakt, že chátrající pařížská katedrála nebyla nakonec podle původního plánu zbourána, ale v letech 1841–1864 došlo k její generální rekonstrukci.  Americký spisovatel Edgar Allan Poe vytváří ve 40. letech 19. století nový literární žánr – detektivní povídky.

Představuje v nich detektiva Dupina, který později inspiruje Brita Arthura Conana Doyla k vytvoření legendárního Sherlocka Holmese.

Zakázané básně a pohled do nitra

Francouzský básník Charles Baudelaire v roce 1857 čelí stíhání kvůli své sbírce básní Květy zla, prý pro urážku náboženské mravnosti a veřejné morálky. Některé ze svých 145 básní nemůže vydat vůbec, a nakonec je kniha zakázaná celá.

 Rus Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve svém díle Zločin a trest z roku 1866 popisuje duševní souboj hrdiny Raskolnikova, jenž přemýšlí, zda se má, nebo nemá přiznat k vraždě, kterou spáchal. Vzniká moderní psychologický román.