Prezident USA má dnes pro přepravu vlastní osoby k dispozici Air Force One, nacističtí pohlaváři měli vlaky. Poskytovaly jim totiž tehdy pohodlí, jaké jim žádný tehdejší letoun nemohl nabídnout.
Sám Adolf Hitler vlastnil luxusně vybavený vlak, jenž nesl název Amerika a „parkoval“ v půlkilometrovém betonovém tubusu. Své vlastní vlaky používali i Himmler, Ribbentrop a Göring.
Od svého zrodu byl vlak ideálním nástrojem propagandy. Prezidenti, králové i diktátorští vůdci na všech kontinentech zpravidla vždy po nějakém toužili, a to proto, aby v něm mohli křížem krážem projíždět zemi a šířit své myšlenky.
A tak když se v roce 1933 stal německým kancléřem Hitler, hned věděl, že i on nějaký potřebuje. Musel přitom být výjimečný, hodný jeho moci. Hitlerovi totiž bylo jasné, že chce-li na svou stranu získat masy, musí za nimi.
Vlak pro Vůdce
V roce 1937 si proto svůj speciální vlak objednal u Deutsche Reichsbank. Následovaly dva roky plánování a výroby. Výsledný model byl dokončen v srpnu 1939. Vzniklo vlastně jakési monstrum tažené dvěma lokomotivami a chráněné protiletadlovými děly a kulomety.
Dostalo jméno Amerika, protože pro Hitlera byla tato země symbolem dobytí území a vyhlazení nečisté rasy Indiánů. On sám chtěl přitom vymýtit všechny, kdo se nemohli prokázat árijským původem.
Po vyhlášení války Spojeným státům americkým (v prosinci 1941) se ale vlak přejmenoval na Brandenburg, což značilo návrat k německým kořenům. Většinou se mu ale říkalo jednoduše – Führersonderzug (tedy „Vůdcův zvláštní vlak“).
Předchůdce Air Force One
Vůdcův vlak byl supervýkonný, dosahoval rychlosti 80 až 120 km/h. Ocelová bestie vážící 1200 tun, dlouhá 430 metrů a s vagony vybavenými nejvyspělejší technologií, která v té době byla k dispozici, tak byla jakýmsi předchůdcem Air Force One.
Führersonderzug byl ve své době nejlépe vybaveným mobilním velitelským stanovištěm na světě, byl naprostou špičkou. Každý vagon vážil nejméně 60 tun.
Setkání v salonním voze
Pokaždé, když se vlak rozjel, byly v pohotovosti stovky mužů (na kolejích, mostech i v tunelech). Jejich posláním bylo chránit ho před Hitlerovými nepřáteli.
Hitlerův soukromý vlak byl totiž mnohem více než jen pouhý dopravní prostředek. Šlo o skutečný bunkr, hlavní stan i útočiště. Dalo by se říci, že se v něm psaly dějiny 2. světové války.
Vždy se zde konala významná politická setkání a činila strategická rozhodnutí! Pétain, Mussolini nebo Franco, ti všichni se s Hitlerem setkali právě na palubě tohoto vlaku.
Skoro půl kilometru dlouhý!
Hitlerova Amerika během válečných let urazila po kolejích tisíce kilometrů. Podle potřeb války a počtu přepravovaných lidí se přitom její podoba měnila. Mívala 10 až 16 vagonů, takže byla dlouhá 300 až 430 metrů (to odpovídá dvěma dnešním soupravám TGV).
Bylo to vlastně takové pojízdné městečko, přepravující někdy až 200 osob najednou! Konkrétním potřebám bylo uzpůsobeno i vybavení vagonů, a na svou dobu bylo supermoderní.
Hitler určoval styl
Hitler zavedl skutečnou módu. Svůj vlastní vlak pro cesty po Německu si totiž brzy po něm nechali zkonstruovat i další nacističtí pohlaváři (mj. říšský maršál Göring či vůdce SS Himmler).
A tak až do začátku války jezdilo po německých tratích celkem 25 zvláštních vlaků. Těchto 25 vlaků mělo dohromady 300 vagonů a jejich názvy zněly (kromě Ameriky) Asia, Afrika, Atlas, Atlantik… Jako kdyby Třetí říše už přiložila svou pečeť na celý svět.
Hitler obklopený mramorem
Hitler si potrpěl na koupelny. Jeho osobní vagon vážil 63 tun a dlouho se, kvůli této hmotnosti, věřilo, že je obrněný. Příčina této vysoké hmotnosti vagonu ale byla jiná: Hitler si dal dovnitř vestavět mramorovou koupelnu.
Jenže aby mohlo být tomuto jeho přání vyhověno, bylo třeba koupelnu podložit vrstvou železobetonu, což samozřejmě znamenalo značnou váhu navíc.
Také zde byl instalován systém vytápění a klimatizace (to bylo v té době nevídané). V celém vlaku se také na Hitlerův rozkaz nesmělo kouřit.
Jedna lokomotiva nestačila
Podobně jako ostatní speciální vlaky měla i Amerika tu zvláštnost, že ji vepředu táhly dvě lokomotivy. Nebylo to ale jen kvůli tomu, že byl konvoj nezvykle těžký, ale i proto, aby bylo možné zaručit pokračování v cestě, kdyby jedna lokomotiva selhala.
Uvést do provozu parní lokomotivu přitom vyžadovalo přibližně osmihodinovou přípravu. Na jeden zátah pak ujela maximálně 300 kilometrů. Na trati dlouhé 1000 kilometrů (jako například Berlín–Paříž) se tak obě lokomotivy musely alespoň čtyřikrát vyměnit.
První cesta do Polska
Velkým dnem bylo pro Ameriku 3. září 1939. Tehdy totiž uskutečnila svou první vojenskou cestu. Z Berlína zamířila do Bad Polzin, malého města na severozápadě Polska. Hitler totiž právě Polsko obsadil, a rozpoutal tak 2. světovou válku.
Svět vstoupil do nejrozsáhlejšího ozbrojeného konfliktu, jaký kdy lidstvo zažilo. A o osudu nejen Polska, ale i celého světa se pak rozhodovalo právě ve Vůdcově zvláštním vlaku.
Hitler si v něm zařídil své velitelské stanoviště a jeho kolos ho od září 1939 dopravoval na všechny fronty.
Na palubu směli jen árijci
Když bylo obsazení Polska dokončeno, vrátil se Hitler vlakem do Berlína a Amerika byla umístěna do přísně střežené zóny letiště.
Nacisté byli bezpečností svého Vůdce posedlí, a tak vlak neustále procházel přísnými bezpečnostními kontrolami (byli k ní využíváni i psi vycvičení k hledání výbušnin). Vše se muselo pečlivě kontrolovat, přivážené potraviny nevyjímaje.
Přísnou kontrolou musely samozřejmě procházet i všechny osoby zaměstnané na palubě vlaku. Jednalo se přitom výhradně o árijce, jejichž rodokmen byl zpětně prověřen až do roku 1750 (nesměli mít v žilách ani kapku židovské krve).
Ochrana před útoky
Přísná bezpečnostní opatření platila pochopitelně i tehdy, když byla Amerika na cestě. Všechna místa, kudy konvoj projížděl, procházela kontrolou. Na místech zvýšeného rizika (jako byla nádraží, mosty či tunely) stáli podél trati, vždy po 100 metrech, vojáci.
Sám vlak byl chráněn těžkými zbraněmi umístěnými na plošinových vozech, řazených v čele a na konci vlaku. Byly zcela autonomní a zajišťovaly účinnou obranu před případnými pozemními i leteckými útoky.
Protiletadlová děla v pohotovosti
Čtyři protiletecké kanony se nacházely v přední části vagonu. Uprostřed byl prostor pro vojáky (lůžka, kuchyně, toalety, místo pro skladování munice a zbraní). Na konci vagonu pak opět byly čtyři kanony.
Dvacetimilimetrová děla dostřelila na pozemní cíle vzdálené až 4500 metrů a do výšky až 2500 metrů. Kadence střelby těchto kanonů přitom byla okolo 800 výstřelů za minutu. Nutná obsluha čítala až 30 vojáků.
Francouzská potupa
Dne 22. června 1940 si Hitler na Francii vynutil podpis kapitulace taktéž ve vlaku. Nemělo ale jít o jeho Ameriku.
Chtěl, aby k tomu došlo v témže vagonu, v jakém bylo ratifikováno příměří v roce 1918, tedy ve francouzském konferenčním voze 2419D. (Hitler ho pak nechal vystavit v Berlíně coby trofej, později byl ale zničen při spojeneckém bombardování.) Výběr tohoto místa nebyl z Hitlerovy strany nikterak nahodilý, šlo o způsob, jak naznačit, že druhá říše v roce 1918 sice žalostně podlehla, ale třetí říše tuto pohanu smyla.
Dne 6. července 1940 se pak Hitler na palubě Ameriky, symbolu své moci, vítězně vrátil do Berlína.
Pozor, Amerika jede!
Když se Hitlerův vlak ocitl na železnici, ostatní vlaky před ním i za ním byly přesunuty na odstavné koleje. Na hlavní trati se kromě něj nesměl vyskytovat žádný jiný.
Nádraží dostávala upozornění o průjezdu Ameriky až na poslední chvíli, drážní pracovníci několik hodin předem. Někdy byli dokonce železničáři zavíráni do drážních budov, aby v době průjezdu vlaku nemohli na nástupiště.
Pochopitelně byly kontrolovány všechny stavby, památky a mosty kolem trati, aby se v nich nemohly vyskytovat nějaké výbušniny, které by mohly způsobit vykolejení vlaku.
Který vlak je ten Vůdcův?
Na nádražích bývaly na konci dne zničeny veškeré dokumenty o průjezdu vlaku, dokonce i běžná hlášení. Nikdo nesměl tušit, kudy Amerika projela a kam směřuje.
Případné útočníky, kteří by mohli vlak napadnout, měl zmást vlak, který byl velmi podobný tomu Vůdcovu, ale cestovalo v něm jen několik důstojníků a danou trať projížděl 30 minut před Amerikou. Někdy byl použit ještě třetí vlak, který ten Hitlerův následoval. Nebylo tak jednoduché rozhodnout, který přepadnout.
Hitler mizí do doupěte
V červnu 1941 byl zahájen útok na Rusko. Od této chvíle byl Hitler čím dál tím paranoidnější.
Poté, co dobývání začalo váznout, se začal cítil bezpečně jen v bunkrech, a tak z Ameriky, dosavadního mobilního velitelského stanoviště, se stal pouhý dopravní prostředek.
Dva dny po rozpoutání bojů dorazil Hitler s Amerikou do polského Rastenburgu, kde si nechal zbudovat fixní velitelské stanoviště obklopené minovým polem. Tento Hitlerův hlavní stan dostal jméno Vlčí doupě.
Vůdce na poslední cestě
Poslední Hitlerova cesta jeho vlakem vedla do Berlína, kam byl nucen se uchýlit po bitvě v Ardenách. O tom, že právě podniká poslední cestu na palubě svého zvláštního vlaku, pochopitelně nevěděl.
Z okénka svého salonního vozu pak 16. ledna 1945 mohl pozorovat strašlivé rozměry zkázy – z Berlína zbyly jen ruiny. Hitler si tak patrně uvědomil, že jeho nová Velkoněmecká říše se nikdy nestane skutečností.
Amerika v povětří
V týdnu následujícím po Hitlerově zoufalé sebevraždě měli na kraji propasti v Malnitzu osud Hitlerova salonního vozu ve svých rukou příslušníci SS. Protože by ale nestrpěli, aby tento vysoce symbolický vagon padl do rukou Spojenců, kteří by ho potom předváděli jako svou trofej, rozhodli se, že musí zmizet.
Dne 7. května 1945 do něj tedy umístili výbušniny a vše pokropili benzínem. V 15 hodin ho vyhodili do vzduchu.
Co se stalo se zbytkem vlaku?
To ale ještě nebyl úplný konec Hitlerova vlaku. Jeho zbytek byl rozdělen a některé vagony získali Britové, ostatní Američané. Používaly se pak jako součást oficiálních vlaků pro generály a další osoby spravující okupovanou zónu Německa jakožto válečnou kořist.
Na počátku 50. let byly vagony nacistických zvláštních vlaků vráceny německému státu. Kancléř Konrad Adenauer sestavil ze zbývajících kusů Ameriky svůj speciální vlak a na jeho palubě dorazil v roce 1955, deset let po pádu Berlína, na návštěvu do Moskvy.