Davy lidí spěchají ke vzdálenému světlu. Ne, tohle není žádná betlémská hvězda. V dálce se rozhořívá mohutný oheň, který nacisté živí spisy uznávaných autorů. Mají podle nich jednu vadu. Jsou to Židé. V popel se mění díla světového významu…

Německý básník Heinrich Heine (1797 – 1856) říká v roce 1822 památnou větu na adresu všech likvidátorů písemností:

„Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec i na pálení lidí!“ Tehdy samozřejmě netuší, že jeho prorocká slova se o více než století později beze zbytku naplní – nacisté pálí závadné knihy a poté i mrtvoly v koncentračních táborech.

V roce 1933 už Evropa cítí předzvěst budoucí apokalypsy. Začíná zřejmě největší veřejné pálení knih, které se stává předehrou pro dosud nevídaný světový konflikt…

Noc se mění v den

V noci 10. května 1933 je po celém Německu světlo, jako by byl nejjasnější den. Ve 34 univerzitních městech zažíhají studenti společně s nacistickými funkcionáři ohně. Spěchají k nim nadšené zfanatizované davy lidí z blízka i z daleka.

V Berlíně poslouchá proslov nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse (1897 – 1945) dokonce 40 tisíc lidí!

Hoří židovské spisy

„Židovský intelektualismus je mrtvý,“ hřímá Goebbels před rozvášněnými lidmi. Jeho řeč vysílá v přímém přenosu i německý rozhlas. „Zlikvidujte všechny pozůstatky minulosti,“ vyzývá Goebbels studenty i ostatní. Všichni nadšeně zpívají nacionalistické písně.

V plamenech se ocitají díla básníka Heinricha Heina, ale ani to fanatikům nestačí. Stejný osud potkají i spisy Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda, Ericha Maria Remarqua, Liona Feuchtwangera, Fridricha Schillera a Bertolda Brechta. Proč? Z jednoduchých důvodů, jsou to Židé!

Neodradí je ani déšť

Goebbels vyhlašuje v dubnu 1933 kampaň proti všemu neněmeckému, na mušce má hlavně židovské autory. Během osudné noci lehne popelem asi 25 tisíc svazků. Tam, kde zrovna prší, počkají si několik dní, až počasí umoudří. Někde to zvládnou teprve v den letního slunovratu 21. června 1933.