Letošní letní počasí si s námi Středoevropany opět pohrálo. Africká vedra kupodivu nepřipustila příliš přívalových dšťů, takže záplavy se našim končinám pro tentokrát vyhnuly.

Při pohledu do kronik zjistíme, že povodně v našich zeměpisných šířkách však nejsou ničím výjimečným. Pravdou ale je, že jejich četnost v poslední době rapidně vzrůstá.

Se záplavami se jistě setkávali i lidé, kteří ještě neznali zemědělství a spoléhali na lov a sběr. Pochopitelně z té doby žádné písemné záznamy neexistují.

Jak pomalu vznikal a usazoval se český stát, kronikáři nesledovali jen politické dění, ale zaznamenávali i přírodní katastrofy. A ve střední Evropě mezi nejběžnější pohromy patří právě řádění vodního živlu…

Z análů víme, že českou kotlinu zasáhly mimořádně velké záplavy v letech 1015, 1118 a 1180. Tehdejší letopisy se v té době soustředily především na Prahu. Kronikář Kosmas o povodni z roku 1118 píše:

„V měsíci září taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť řeka Vltava, náhle prudce vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala!

Neboť kdežto jindy, ač se to málo stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket nad most.“ V březnu 1272 velká voda poškodila pražský Juditin most, předchůdce Karlova mostu.

Stejná situace se opakovala i o rok později, když voda dosáhla až ke kostelu sv. Jiljí. I rok 1342 přinesl do výboji Jana Lucemburského zchudlého království další ránu v podobě povodně. Tentokrát vzal Juditin most definitivně za své.

Povodeň byla způsobena brzkým táním sněhu z hor a postihla nejen Čechy, ale i Německo.

Jediná značka této povodně je na tabuli poblíž mostu přes Bílinu v Ústí nad Labem. Král Karel IV., který na trůn nastoupil v roce 1346, nechal postavit nový kamenný most spojující Staré město a dnešní Malou Stranu.

Most byl dokončen roku 1402, 24 let po Karlově smrti. O třicet let později, v roce 1432, jej však další povodeň výrazně poškodila a oprava mostu trvala 71 let. Ten rok podle kroniky Daniela Adama z Veleslavína „Na den sv.

Antoně (17. 1.) spadl v Čechách sníh velký, takže lidé nemohli do měst ani jezditi, ani choditi.“ Sníh se držel dva měsíce, do konce března, když přišla náhlá obleva.

Povodeň pak zasáhla nejen povodí Vltavy, ale i Labe, pod vodou se ocitlo Ústí nad Labem i německá města Drážďany nebo Míšeň.

Počasí však obyvatele českého království trápilo dál a v létě toho samého roku se velká voda vrátila. Právě tehdy byl poničen nový most a Vltava vystoupala do výšky 650 centimetrů, což bylo více než při povodních v roce 2002. Voda tehdy zasahovala až na Staroměstské náměstí a také strhla či poničila všechny pražské mlýny.

Pod vodou se ocitl i Písek nebo Beroun. Velké záplavy se do našich krajů vracely s železnou pravidelností.

Obří povodeň postihla českou kotlinu v roce 1501. Začátkem srpna se doslova protrhla nebesa a pršelo bez přestávky osm dní. „Téhož léta při slavnosti svatého Sixta (6. srpna) počal déšť pršeti a pršal pořád za osm dní ustavičně, tak až z toho přišlo veliké rozvodnění, jednak po vší české zemi.

Na den pak Panny Marie (15. srpna) tak velmi veliká voda k Praze přišla,“ psal ve své kronice Václav Hájek z Libočan. S vodou bojovali nejen v Praze, ale i v Českých Budějovicích, Třeboni, Písku, Ústí nad Labem nebo v Děčíně.

Rozvodnila se i moravská Dyje, dodnes je ve Znojmě patrná německy psaná povodňová značka. Jak 16. století začalo, tak také skončilo. Další velké záplavy potkaly české země v roce 1598. Ten rok začal krutou zimou a sněhovou kalamitou.

Bruslaři by se v té době vyřádili do sytosti, vždyť Labe bylo zamrzlé téměř pět měsíců. Záplavy podle letopisů postihly především Prahu a Litoměřice. „Staří lidé oznamovali, že nad tuto vodu, aby větší byla, pamětníka není,“ psalo se v litoměřické kronice.

Voda potrápila obyvatele českého království v tom roce ještě jednou, tentokrát v srpnu. Tehdy nevydržely hráze rybníků u Kutné Hory a Kouřimi, zatopen byl Český Krumlov, České Budějovice, velká voda postihla i Moravu.

Ani 17. století se bez bouřícího vodního živlu neobešlo. Z roku 1655 máme zprávy o povodních v Berouně, dodnes je zde patrná značka na Křížově mlýně.

V Praze se ze Staroměstského náměstí stalo jezero, rozvodněné byly i východočeské řeky Orlice a Metuje. V roce 1674 bylo takové léto, že Vladimír Vančura by popsal jeho způsob jako poněkud nešťastný.

Výsledkem byly opět povodně a znovu je nejvíce odskákal Beroun a České Budějovice. „Dne 23. června pošla z dlouhotrvajících dešťů, ve městě Berouně stál více než třetí díl domů ve vodě až do třetího dne, přičemž rodičové se svými dítkami se na hůry utéci museli.

Vrata u dolejší brány vypáčeny, na 30 domů se pobořilo a městské zdi a valy k východní straně se náramně porouchaly, a na polích a lukách okolo obou řek vše na mizinu přišlo.“ Jedna z největších záplav ve zmapované historii se Čechami prohnala v roce 1784. Opět jí předcházela tuhá zima, jak dokládá kronika z Městce Králové:

„Roku 1784 byla veliká zima; začalo mrznout hned 1783 po sv. Martinu (11. 11.) a po vánocích tak hojnost sněhu napadlo, že na rovině víc než 1 loket ho leželo a mrazy takový, že jich od 50 let staří nepamatovali. Led byl na rybnících tlustej 2 a ¼ lokte“.

(Jeden český loket odpovídá zhruba 60 cm). Koncem února začalo náhle a vytrvale pršet. Nejen v Čechách a na Moravě, deště zvedly hladiny i Dunaje, Seiny nebo Rýna. V českých zemích na tom nejhůře byla Vltava, Labe a Odra.

Vltavou v Praze se tehdy hnalo 4 580 kubických metrů za vteřinu, tento „rekord“ byl překonán až v roce 2002. Výrazně byl poškozen Kamenný (Karlův) most, voda udělala Benátky i ze Štětí, Strakonic, Hradce Králové nebo Roudnice. Extrémní povodně si pak na nějaký čas daly pokoj, vědět o sobě daly v roce 1845. Vlivem výskytu holomrazů v prosinci 1844 došlo k hlubokému promrznutí půdy, na níž pak napadlo velké množství sněhu.

Když sníh tál, nemohl se do půdy zmrzlé na kámen vůbec vsáknout a ohromné množství vody ze sněhu a dešťových srážek během oblevy tak odteklo přímo.

Důležitým faktorem při dané povodni byla absence dílčích zimních oblev, které by průběžně zmenšovaly celkové množství sněhových zásob. Průtok Vltavy se znovu vyšplhal na 4500 m3 za vteřinu. 29. března přesahovala hladina řeky pod Vyšehradem výšku pěti metrů.

Na hrozící nebezpečí upozorňovaly výstřely z děl, evakuováno muselo být 7 000 obyvatel Prahy. Na Moravě povodeň zdevastovala město Břeclav, když se voda převalila přes špatně postavený železniční násep.

Když večer 2. září 1890 Pražané uléhali ke spánku, netušili, jaké nepříjemné překvapení je druhý den čeká. Ten rok byl mokrý a vlhký. V Čechách pršelo téměř celé jaro a léto. „Hospodáři léta tak mokrého nepamatují.

Nebesa chrlila napořád spousty vod, silnice a železnice tu a tam stávaly se nesjízdnými, mnohé hráze železniční protrhány a jízda zastavena,“ popisují dobové prameny.

Koncem srpna byla nasycenost povodí řek na samém vrcholu. Začátek září pokračoval ve stejném duchu. Vytrvalé srážky zasáhly především Vltavu, Lužnici a Berounku. 3. září okolo čtvrté hodiny ranní pražský klid prořízly výstřely z děl.

V té chvíli už byla hladina Vltavy více než dva metry nad normálem a přicházely i první ztráty na životech.

Rakouští vojáci tehdy v Karlíně rozebírali pontonový most, dvacet z nich přitom strhla přílivová vlna… Voda valící se směrem na Prahu s sebou nesla pramice, vory, naplavené dříví, kusy přístavů a plováren, které se ještě tříštily o jezy.

Tento materiál se nahromadil u mnoha mostů a vytvářel na ně tlak. Ve tři odpoledne Vltava vystoupala už 3,5 metru nad normál. Nezahálely ani ostatní řeky, třeba Berounka, a vody přibývalo.

V noci se Podolím, které v té době bylo ještě samostatnou obcí, prohnala už pětimetrová vlna. 4. září v půl šesté ráno starodávný Karlův most nevydržel tlak naplaveného dřeva.

V tu chvíli se do rozbouřené vody sesypaly jeho dva oblouky, za čtyři hodiny poté je následoval třetí a k tomu dva pilíře.

Devastace památky byla jistě smutná, horší však bylo, že při zborcení mostu zahynulo také několik lidí. „Mimo požár Národního divadla nezažila Praha událost, která by obyvatelstvo tolik ohromila, jako zkáza Karlova mostu,“ napsaly dobové noviny.

Slavný most pobořila povodeň před tím naposledy v únoru 1784, kdy stržené vory a ledy ucpaly oblouky, voda podemlela a silně poškodila pět pilířů. Ve Vltavě tehdy skončila i vojenská strážnice umístěna na mostě. Voda se rozlila do velké části města.

Pod vodou se ocitlo okolí Národního divadla, ulice Karlova či Husova. Zaplaven byl celý Josefov až ke svatému Haštalu, petrská čtvrť, pobřežní část Karlína nebo značná část Holešovic, které v té době byly součástí Prahy teprve šest let.

Celkem bylo zatopeno 4 000 domů, dodnes jsou na zdech staré Prahy patrné značky připomínající tehdejší katastrofu. Vltava v Praze kulminovala 4. září mezi 20. a 22. hodinou. Rozvodněná řeka nadělala paseku i za Prahou v okolí Mělníka.

Řádilo i Labe, které za sebou nechávalo zkázu již od východočeské Jaroměře až k Ústí a k Děčínu. Zároveň se protrhly hráze několika rybníků u Třeboně. „Veliké neštěstí zastihlo matičku českou zem, způsobeny ohromné škody na majetku nešťastného lidu.

Bude potřeba dlouhé doby a usilovného namáhání, aby zaceleny byly rány způsobené na národním majetku,“ psaly na podzim roku 1890 Krameriovy noviny. Neplynuly ani tři měsíce a část Čech byla znovu pod vodou a bahnem.

V listopadu postihly západní Čechy nové přívalové deště. A tentokrát se obětí povodní staly Karlovy Vary, které v té době zažívaly netušený rozvoj.

Jeho odrazem byla především výstavba velkolepých staveb v centru města. Centrem města protéká jinak klidná říčka Teplá. 24. listopadu 1890 se však z beránka stala dravá šelma. Voda vystoupala až do prvních pater domů, které stály přímo u řeky.

Centrum města bylo zdevastované. Tehdejší starosta Karlových Varů, jež v té době byly německy hovořícím městem, byl Eduard Knoll. Právě za jeho úřadování se Vary staly perlou západních Čech.

Ovšem listopadové záplavy se mu staly osudnými. Sám se účastnil záchranářských prací a to se vší vervou. Když jedenapadesátiletý muž zahlédl, jak se ze záchranného lana utrhl jeden člověk, jeho vystresovaný organismus extrémní námaze podlehl.

Starostu ranila mrtvice a stal se jedinou obětí karlovarské povodně. Muž, na kterém Knollův zrak spočinul naposledy, byl z divoké vody nakonec zachráněn…

Dvacáté století znamenalo pro naši zemi spíše éru politických kotrmelců, přírodní živel však o sobě dával vědět i nadále.

Přímo symbolické byly záplavy, které Čechy postihly dne 15. března 1940, v den prvního výročí nacistické okupace… Další velká voda se přihrnula v roce 1954. V červenci byla částečně zaplavena některá města u Vltavy, Otavy či Berounky – Strakonice, Vodňany, Písek, Budějovice, Beroun, Rokycany.

Prahu tedy před větší katastrofou zachránila přehrada na Slapech. Červen roku 1970 se zapsal černým písmem do dějin jižní Moravy.

V úterý 9. června se nad Brněnskem, Kyjovskem a Prostějovskem prohnaly mohutné bouřky, které rozvodnily říčky Kyjovku, Trkmanku a některé jejich přítoky.

O výjimečném rozsahu průtrže mračen svědčí skutečnost, že během dvou hodin spadlo v poměrně malém okruhu 195 mm vody. Pro srovnání je to přibližně jedna třetina obvyklých srážek v této oblasti za celý rok. Následky byly tragické.

Z Trkmanky se stal veletok široký 300 metrů. Byť povodeň trvala jen několik hodin, stačila napáchat ohromné škody, zvláště v obci Lovčice.

Tam se voda vřítila tak rychle, že lidé v jednom domě museli narychlo provrtat díru do stropu a odtud se před živlem schovat na půdě. Celkem byla v Lovčicích zatopena třetina všech domů v obci, sedm z nich bylo zcela zničeno.

V Dražůvkách, kde byla podobná situace, pak lidé na poslední chvíli zachraňovali ohrožené děti z mateřské školy. Obec Šardice je známá především svým vínem, ale od roku 1830 jsou v jejím okolí známa i naleziště lignitu, tedy geologicky nejmladšího druhu hnědého uhlí.

Horníci na hlubinném dole Dukla byli v plné práci i onoho nešťastného 9. června 1970. Voda ze záplav si bohužel našla svou cestu i sem. Živel zaplavil 33 kilometrů podzemních štol. Ze 110 horníků, kteří v té chvíli byli v podzemí, se jich 34 už domů nevrátilo.

Pětatřicátou obětí jihomoravské povodně pak bylo tříleté děvčátko, které se utopilo v jednom ze zatopených sklepů…

Poslední dvě velké povodně, o kterých bude řeč, jsou ještě v živé paměti. V roce 1997 se pod vodou ocitla téměř celá Morava a také východní Čechy. Během několika málo dnů spadlo v povodí Odry a Moravy místy až přes polovinu ročního úhrnu.

Voda se okamžitě začala valit z hor do nížin. Vše začalo na Jesenicku a Bruntálsku, kde 6. července byly odříznuty některé obce a řada domů podemletých vodou se sesula k zemi. Voda nabrala neskutečnou rychlost blížící se k šedesáti kilometrům v hodině.

Příval deště zaplavil většinu silnic v okresech Nový Jičín, Frýdek-Místek, Vsetín, Karviná a Ostrava. Prakticky všude byly vyhlášeny stavy povodňové aktivity, včetně těch nejvyšších. Už další den se objevily zprávy o prvních obětech povodní.

Z břehů se vylily Opava, Opavice, Bělá, Bečva, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá, Úpa a Morava. U Suchdolu nad Odrou na Novojičínsku na podemleté trati vykolejil mezinárodní rychlík Sobieski, více než 60 lidí bylo zraněno.

8. července se svět dozvěděl o existenci obce Troubky. Voda zde během několika hodin téměř srovnala vesnici se zemí… Kritické situace v těch okamžicích zažívali i obyvatelé Kroměříže a Olomouce.

10. července se katastrofa přesunula na jihovýchod Moravy k Uherskému Hradišti. V té době bylo evakuováno již 25 000 lidí a objevily se první případy rabování.

Moravské povodně se dostaly i do televizního zpravodajství globální televize CNN. V okolí řeky Moravy bývaly lužní lesy, zvyklé na záplavy, jenže ty mizely na úkor zástavby.

A tak, když 29. července byl v Břeclavi odvolán poslední třetí povodňový stupeň, spoušť, kterou po sobě voda zanechala, byla strašlivá. Katastrofa si vyžádala padesát lidských životů.

80 000 lidí bylo evakuováno, ovšem celá osmina z nich se po opadnutí vody neměla kam vrátit. Zničených domů či bytů bylo skoro 3 000, bylo vydáno na 1500 demoličních výměrů. Zdevastovány byly i leckteré důležité dopravní stavby.

Záplavy také ukázaly nepřipravenost úřadů, neexistenci protipovodňových plánů a špatnou údržbu vodních toků. Obec Troubky doplatila na nefunkční výstražný systém.

Byly zaznamenány i ekologické havárie v podobě 19 závažných úniků škodlivých látek z vytopených skladů, ve zhruba 80 % přitom šlo o únik ropných látek.

Například z Dřevokombinátu ve Vrbně na Bruntálsku povodeň odnesla 1600 litrů olejů a 450 tun olejů z ostravské firmy Ostramo. Celkové škody přesáhly 60 miliard korun, což představovalo 12 procent státního rozpočtu roku 1997.

Po roce 1997 si leckdo říkal, že co se týče povodní, hůře již být nemůže. Jenže už o pět let později vodní živel řádil znovu.

Tentokrát nechal vydechnout Moravu, která se z přívalu vody ještě nevzpamatovala, a zaměřil se na Čechy. Sedmý srpnový den roku 2002 byl více než deštivý. Ten den se v jihozápadních Čechách vylily ze svých břehů první vodní toky.

Situace se však nezdála příliš vážná, rozvodněné říčky záhy kulminovaly a začaly klesat. Přišlo uklidnění, které však bylo jen krutým žertem osudu.

Nad jihozápadními Čechami se k sobě blížily dva frontální systémy, které se chystaly spustit katastrofu… Déšť padal neustále a nasáklá půda jej již nestíhala vstřebávat.

Další dny tak začaly hladiny řek znovu stoupat a 12. srpna již byl zatopen Český Krumlov, České Budějovice a další města. V Praze se začalo s evakuací a na poslední chvíli byly uzavřeny některé stanice metra.

V jedné ze stanic dokonce zůstala stát vlaková souprava. Stačilo pár okamžiků a páteřní dopravní systém metropole byl pod vodou.

Na Vltavě se očekávala padesátiletá voda, málokdo však tušil, že klidná řeka protékající českou metropolí zlomí všechny známé rekordy. 13. srpna je již řada míst bez proudu, za své berou některé mosty.

Odpoledne toho dne začíná voda na jihu Čech opadat, nicméně Ústecký kraj se začíná připravovat na nejhorší.

I tyto záplavy mají své symboly, tentokrát v podobě obcí Metly a Zálezlice, které čekal podobný osud jako v roce 1997 Troubky. Další den voda kulminuje i v Praze. Korytem Vltavy i mimo něj se řítí v tu chvíli více než 5 000 m3 vody za vteřinu.

Protipovodňové zábrany v podstatě neexistují a metro je zaplavené, což způsobuje dopravní kolaps, jaký Praha nepamatuje. Voda přitéká i do areálu Spolany Neratovice a odsud s sebou odnáší dál řadu toxických látek. Povodňová vlna pak postihla i severní Čechy.

Na Litoměřicku především v okolí soutoku Labe s Ohří se voda v některých místech rozlila do šíře 10 km, zatopeno bylo na 30 vesnic a několik menších měst, například Terezín. Celkem přišlo o život 17 lidí.

Nejvíce obětí, čtyři v jeden den, zemřelo hned na počátku povodní, 8. srpna. Přímo ve vodě našlo smrt deset lidí, ostatní zahynuli po námaze spojené se záchrannými pracemi nebo po pádu podmáčeného stromu. Své domovy muselo opustit téměř čtvrt milionu lidí.

Škody na majetku dosáhly 73 miliard korun. Metro začalo v původním rozsahu fungovat až v březnu 2003, opravy stanic ale trvaly ještě dalších devět měsíců. Od té doby neuplynul skoro rok, aby některá část České republiky nebyla vystavena povodním.

Čím je to způsobené?

V posledních letech se třeba proměnil chod arktické oscilace, což je schopnost výměny vzduchu mezi severem a středními šířkami. Změnil se i stav lesa, kde je příliš velké množství smrkových monokultur, při jejichž těžbě vznikají rozsáhlé holiny, a takto poničené lesy nedokážou dostatečně vstřebávat srážky. Za povodně nese spoluodpovědnost i způsob obdělávání zemědělské půdy.

Zde jsou na vině především rozsáhlé meliorace z osmdesátých let.

Celoroční srážky jsou stále podobné, mění se však jejich rozložení během roku. Úcta ke krajině je na bodu mrazu, na místech lužních lesů, schopných zastavovat rozlitou vodu z koryt, vyrůstá zástavba obytných bloků, ale i velkoskladů.

Vyasfaltovaná půda samozřejmě nemá absorpční schopnosti. Naši předkové v povodňových zónách svá obydlí většinou nestavěli, dnes developeři lákají na romantiku s výhledem na řeku.

Svou úlohu rovněž hraje i člověkem způsobená změna klimatu. Velkým povodním se nikdy nevyhneme, záplavám však lze vzdorovat.

V České republice funguje velmi slušný záchranný systém i mobilní protipovodňové hráze již v záplavách po roce 2002 prokázaly svou dobrou účinnost. Je třeba lépe využít i systém přehrad, jakým je například vltavská kaskáda.

Pokud se poučíme z předchozích zkušeností se záplavami, škody při těch dalších, které zcela jistě přijdou, již nemusejí být tak vysoké…