„Sekera byla konečně přiložena ke kořeni pohoršení,“ prohlásí Svatý otec Pavel II., když 23. prosince 1466 uvalí klatbu na českého krále Jiříka z Poděbrad.

Jenže chybí někdo, kdo by onou sekerou, tedy křižáckou výpravou, odbojného kacíře přivedl zpátky k poslušnosti…

„To by bylo, abych si s tím kacířem neporadil,“ přemítá papež Pavel II. (1417–1471) po svém nástupu na Svatý stolec. Kališnického krále Jiřího z Poděbrad proto obešle tzv. půhonem (žalobou) k soudu.

Jestliže se do 180 dnů nedostaví před tribunál papežské kurie, aby obhájil své kacířské názory, vyloučí ho z církve a pošle na něj trestnou výpravu. Jiřík se ocitá v nelehké pozici. Respektovat příkaz papeže znamená zničit kališníky v Čechách.

Nepodřídit se, rovná se vyhlásit katolické církvi válku. „Nebudu se ponižovat,“ rozhodne se hrdý Jiřík. Papež mu ale termín žaloby prodlouží. Nemůže totiž sehnat nikoho, kdo by se ujal křížové výpravy proti Poděbradovi.

Padne kosa na kámen

Jiřík zatím přijímá do svých služeb německého učence Řehoře z Heimburku (kolem 1400–1472), který má rozhodit své diplomatické sítě.

„Agitace měla být nesena myšlenkou, že brutální zasahování papežské stolice do práv světských panovníků překračuje veškeré meze.

Neudržitelný stav si žádá, aby se evropská knížata na zvláštním sjezdu dohodla o společné účinné obraně,“ tvrdí český historik Petr Hora-Hořejš. Jiřík tak vytahuje do boje proti papežovi, ale Svatý otec si ale nenechá nic líbit. 23. prosince 1466 dopadne kosa na kámen.

Výprava za vzpurným

Pavel II. uvalí klatbu na Jiřího i jeho rodinu. Vzepřete-li se svému králi, činíte tak ve jménu Boha, protože váš panovník je kacířem,“ vzkazuje poddaným do Čech. A brzy se najde i vůdce, který je ochoten proti Jiříkovi vytáhnout.

Je jím uherský král Matyáš Korvín (1444–1490). Křížovou výpravu do Čech ale přeruší Turci, kteří si zase brousí zuby na Evropu. Dobře vyzbrojená armáda Mohameda II. (1432–1481) překračuje hranice Uher. Je jasné, že Matyáš Korvín nemůže bojovat na dvou frontách.

Ztracený spojenec císaře

Jiřík má navíc silnou podporu v Sasku. Jeho dcera Zdeňka je manželkou vévody Albrechta III. Saského (1443–1500), který usiluje o uklidnění sporů mezi svým tchánem a Římem. A není sám.

„To podporoval nyní i císař Fridrich, aby papež aspoň na chvíli odvolal klatby na krále Jiřího a národ jeho vynesené,“ líčí vratislavský kronikář Petr Eschenloer (†1481).

I římský císař Fridrich III. Habsburský (1415–1493), který se jako ochránce katolické víry stavěl na papežovu stranu, si vzpomene, že v českém králi míval spojence.

Bojí se totiž ambicí Matyáše Korvína, a proto i k českému kacíři je nyní shovívavější. V téhle příznivé situaci si jednání s Římem si bere na starost Albrecht III. Poslové s Jiříkem prodiskutují návrhy na usmíření, které poté předloží v Římě.

Papež má uznat Jiříka za českého krále, zrušit klatbu a povolit přijímání pod obojí. Jiří na oplátku potvrdí spolužití kališníků s katolíky.

Na jednání se žertuje

Setkání s delegací je samá legrace. Papež prý řekne, že krále Jiřího v Římě rád uvítá a klidně ho i ponese v náručí.  „Náš král je ale objemné postavy,“ upozorní ho jemně poslové.

„Neponesu-li jej celou cestu, aspoň chvíli jej snad unesu,“ odpoví prý se smíchem Pavel II. Ve skutečnosti je všechno jenom diplomatická hra.

Svatý otec totiž podepisuje tajný dokument, ve kterém své legáty nabádá, aby při jednáních sice českému králi dávali naději na vyřešení sporu, naznačuje ovšem, že žádné ústupky kacíři dělat nebude.

Odpuštění prý získá jedině tehdy, když se pokorně vrátí do lůna katolické církve. Mezitím ale Jiří 22. března 1471 umírá…