Byzantská říše se zmítá ve zdlouhavých konfliktech s Perskou říší. V dohledu není ani konec půtek na území dnešní Itálie. Významné křesťanské velmoci ale brzy přibude další vráska. Ve 40. letech šestého století se otřese náporem jedné z nejobávanějších nemocí. V Byzanci vypukne epidemie dýmějového moru.

Na uzlinách se objevují velké boule, po čelech nakažených tečou kapky horečnatého potu. Nemocní se přesto klepou zimou. Po pár dnech se hnis prodere skrz kůži na povrch. Mnoho nakažených umírá na otravy krve. Celá oblast východního Středomoří žije ve strachu.

Obchodními stezkami se dýmějový mor nechá převézt z Etiopie do celé Afriky, zejména do Egypta. Odtud je to lodní dopravou přímá cesta do Byzance.

Císař Justinián I. (asi 482–565) se do dějin zapíše jako schopný vládce, kterému se podaří zvítězit nad „barbarskými“ kmeny a vydobýt zpět alespoň část ztracené velikosti římské říše.

Proti sobě ale bude mít nepřítele, na kterého budou jeho skvělí generálové krátcí. Mor zvítězí nad Byzancí, do země zadupe její kulturu i ekonomiku a brzy se rozroste ještě dál, do Mezopotámie, ale i na stranu zcela opačnou – do Irska a Galie.

Byzanc se stávala bezbrannou. Zatímco si před morovou ranou mohla dovolit armádu čítající 30 000 mužů, během ní je to pouhých 10 000! A co hůř, útočníci, kteří se snažili uzurpovat pohraničí, jako naschvál nemoci unikali!

Právě toto oslabení nahraje do karet další víře. Za pár desetiletí nastane vzestup islámu. „Třetina obyvatel zemřela,“ líčí drama odehrávající se roku 542 v Konstantinopoli byzantský historik a učenec Prokopios z Kaisareie (500–565).

Další vlna pandemie si pohraje s Malou Asií. Pak odezní, jako by se nic nestalo. Ovšem jen na čas. Vracet se bude v méně intenzivních vlnách co čtyři roky. V první polovině sedmého století pandemie konečně začne utichat.

Za její definitivní konec ale můžeme považovat až polovinu osmého století, kdy znenadání zmizí.