Egyptologie je v plenkách a hieroglyfy ještě nebyly ani rozluštěny, když Ital Giovanni Battista Belzoni v roce 1815 přijíždí do země na Nilu. Starověké památky ostatně nejsou tím, co ho sem láká.
Egyptskému vládci Muhammadu Alímu vystudovaný odborník na hydrauliku hodlá prodat speciální čerpací zařízení, vlastní vynález.
Z obchodu sejde, i když paša projevuje zanícený zájem o vše „západní“. Zatímco se Belzoni (1778–1823) bezcílně potuluje po Káhiře, naráží na Johanna Ludwiga Burckhardta (1784–1817).
Švýcar, ovládající plynně arabštinu, navštívil místa, kam se zatím žádný Evropan nepodíval. Jeho vyprávění probouzí v Belzonim zvědavost.
A pak jej Burckhardt seznamuje s britským generálním konzulem Henrym Saltem (1780–1827), který hledá někoho, kdo by mu nashromáždil starověké unikáty do jeho soukromé sbírky.
Dynamit pro faraona
Belzoni, jenž se svou výškou 201 centimetrů nápadně vyniká nad okolím, je pro takovou práci ideální. Je dostatečně silný – ostatně se v Evropě živil i jako cirkusový silák Samson z Patagonie, a navíc je chytrý.
S těmito vlastnostmi vyfoukne kolosální sochu faraona Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.) chtivým Francouzům přímo před nosem. Pomocí soustavy pák a lan ji dokáže dopravit na loď dřív, než se vzpamatují.
Přitom francouzský konzul Bernardino Drovetti (1776–1852) už předtím nechal do pravého ramene sochy vyvrtat díru pro vložení dynamitu. Doufal, že tak kolos připraví o pár kilogramů a bude s ním moci lépe manipulovat…
Objevitel primitivního národa
Salt na konci roku 1816 vysílá svého černého koně do Údolí králů na západním břehu Nilu. Belzoniho postupy tu mnohem více připomínají praktiky vykradačů hrobek než archeologů. Ani o dávné civilizaci nemá valné mínění.
„Zde jsem měl to štěstí být objevitelem mnoha pozůstatků z dávnověku tohoto primitivního národa,“ napíše později o Údolí králů. O to nespravedlivější by se mohlo zdát, že Belzoni zde o hrobky doslova zakopává.
Tak jako v případě té, která patřila faraonu Ajemu (vláda přibližně v letech 1323–1319 př. n. l.), nástupci mnohem slavnějšího Tutanchamona (vláda asi 1332–1323 př. n. l.). Belzoni nemá vůbec ponětí, kam zavítal.
Jediné, co ho zde zaujme je vyobrazení paviánů na stěně, a tak místo pokřtí jako „Hrobku 12 opic“. Do další hrobky se bez rozpaků probourává pomocí beranidla.
Alabastrový sen
„Pochopil jsem ihned podle maleb na stropě… že je to vchod do velké a skvostné hrobky,“ píše Belzoni ke svému objevu další hrobky z 18. února 1817. Sám se s pochodní v ruce vydává dlouhou chodbou klesající do útrob skály.
Cestu mu přehrazuje hluboká jáma, ale i s tou si poradí. Ocitá se v nádherné sloupové síni, pokračuje dál, až spatří něco úžasného – spodní část vnějšího sarkofágu vytesanou z jediného kusu medově zbarveného alabastru.
Faraon Sethi I. (vláda v letech 1290–1279 př. n. l.), kterému patřil, v něm již není. Výjevy na stěnách hrobky jsou ale tak jasné, jakoby je umělci dokončili těsně před Belzoniho příchodem.
Ještě se tu po zemi povaluje jejich náčiní… Ve stejném roce, kdy objevuje hrobku faraona Sethiho I., se Ital vydává do Abú Simbelu, o němž mu tolik vyprávěl Burckhardt.
Celý měsíc pak s domorodými dělníky vyhrabává z písku obří chrám faraona Ramesse II. 2. března 1818 jako první Evropan vstupuje do Rachefovy pyramidy v Gíze. S rostoucí slávou Belzoniho objevů ale roste i závist Henryho Salta vůči pomocníkovi. V roce 1819 Ital Egypt opouští a nikdy už se do země na Nilu nevrátí.
