„Je to Antikrist,“ ozývá se kritika z církevních kruhů na adresu císaře Josefa II. poté, co v říjnu 1781 vyhlašuje tzv. Toleranční patent. Za života své matky se osvícený císař k razantnímu kroku ještě neodhodlal, už jako samovládce ale rozhoduje o zrovnoprávnění vyznavačů „konfese augsburské (luterství), helvetské (kalvinismus) a nevjednocených Řeků (pravoslaví)“ s katolíky.

Sám, ač katolík, si dobře uvědomuje, jaký přínos může mít pro monarchii například přistěhovalectví, které doposud brzdila náboženská netolerance v jeho říši. Zároveň ho děsí moc, jakou si za staletí vybudovala katolická církev.

Zde padá kosa na kámen. Josef II. (1741–1790) trvá na tom, aby byl lid s Tolerančním patentem seznámen co nejrychleji. Nakazuje katolickým kněžím, aby ho předčítali z kazatelen. Někteří tak se zatnutými zuby učiní, jiní se vzepřou.

Těm císař pohrozí, že budou potrestáni. Stížnosti na panovníkovo chování brzy letí do Říma.

Papež dostává košem

Vídeň je na počátku jara 1782 oděna do slavnostního hávu. Vítá totiž vzácného hosta. Umírnit Josefa II. ve vztahu ke katolické církvi přijíždí sám papež Pius VI. (1717–1799). Císař ho sice přijímá přívětivě, ve svých plánech se však nenechá zviklat.

„Stát se státními zaměstnanci pečujícími o lidské duše, řízenými panovníkem a dvorskou kanceláří, s minimálními vazbami na hierarchii jednotlivých církví,“ popisuje Josefovy představy o příslušnících klérů současný autor Josef Frais. Toleranční patent ovšem není jediný problém, kvůli kterému Pius VI. do rakouské metropole přijel. Starost mu přidělává i osud tisíců řádových mnichů a jeptišek, nad nimiž se v podunajské monarchii stahují mračna…

Hanba náboženství

Skutečně. Zakrátko už Josef II. vydává první ze svých patentů, jimiž ve své říši ruší „neužitečné“ kláštery rozjímavých a žebravých řádů. „Představují umrtvený lidský kapitál a velké břemeno pro poddané, jsou hanbou náboženství,“ nebere si císař servítky vůči řeholníkům.

Naopak zachovány mají být ty kláštery, které se specializují na péči o nemocné nebo na vzdělávací činnosti.

Opatření se dotýká kartuziánů, kapucínů, kajetánů, trinitářů, karmelitek, klarisek nebo premonstrátek. Celkem se v Čechách uzavírá 71 klášterů ze 154, na Moravě pak 41 ze 74 a v Rakouském Slezsku (část Slezska, která Vídni zůstala po rakousko-pruských válkách) tři.

V celé monarchii se jedná o 700–800 komunit a o 60 000 řeholníků a řeholnic.

Přijde si na miliony

Podobně jako dříve Marie Terezie při rouzpuštění jezuitského řádu zkonfiskovala na 8 000 000 zlatých, si Josef II. nárokuje majetek zrušených konventů. Částka, kterou tím nashromáždí, se v Čechách a na Moravě pohybuje kolem 22 000 000 zlatých.

Putují na speciální Náboženský fond, z něhož napříště budou vypláceny platy farářům apod. Sami mniši ze zrušených klášterů dostávají na výběr – buď přestoupí do jiného konventu, který vyhovuje Josefovým představám, odejdou do zahraničí, nebo se spokojí s roční penzí a stáhnou se do ústraní.