Barokní chrámový sbor se rozezní nádhernou písní. Kdybyste zavřeli oči, budete mít jasný pocit, že ve sboru rozhodně nechybí ženy. Vedle. V době baroka tu žádné být nesmějí.
V Itálii kvůli tomu každoročně podstoupí mnoho chlapců kastraci, aby s pubertou nepřišli o svou barvu tónu a hlasový rozsah. Smutnou realitou je, že uplatnění z nich najde jen menší část
Nepřístojný talent Pier Francesco Tosi
Giuseppe Felice Tosi (1619–1693) se s úsměvem pokloní. Věrnému publiku se zdá, že je dnes slavný varhaník a zpěvák dobře naložen. Není se co divit, je 13. srpna 1654 a doma na něj čeká novorozený synek Pier Francesco Tosi (1654–1732).
Na svět přijde v krásné italské Ceseně a otec odmala dohlíží na jeho hudební vzdělání. I když se proslýchá, že Giuseppe možná není jeho pravým otcem, talentu má hoch na rozdávání.
Peirův vysoký a čistý soprán začíná Giuseppovi přidělávat s blížící se pubertou vrásky. Chlapci proto před jejím příchodem zařídí kastraci, aby si krásný hlas zachoval. V letech 1676 až 1677 tak Pier zpívá v Římě a v letech 1681 až 1685 v milánské katedrále.
Lukrativní místo si bohužel neudrží. Proč? Je vyloučen za blíže neurčené nepřístojné chování!
Tosi starší začne po 50. narozeninách úspěšně skládat hudbu, a v tomto se synek potatí – byť mnohem dřív. Pier zatím cestuje a o práci nemá nouzi. Někdy účinkuje v opeře, v Londýně pro změnu v roce 1693 otevře pěveckou školu a zpívá na koncertech.
V roce 1701 přesídlí do Vídně a stane se jedním ze zakládajících členů Akademie staré hudby (Academy of Ancient Music).
Celá Evropa ho ve své době vzývá jako prvotřídního pěvce, do historie se ale zapíše spíš jako hudební teoretik, z něhož se vychází ještě celá další staletí. Z pověsti nevybouřeného raubíře už nezbývá nic. Naopak – ke konci života se Tosi stává knězem!
Výstřední boháč Senesino
Anglická sopranistka a hraběnka z Peterborough Anastasia Robinsonová zuří.
„Obyčejná oplzlost!“ vmete po skončení jedné z repríz Vespasiano e Artaserse od italského skladatele Attilia Ariostiho (1666–1729) do tváře svého hereckému protějšku Francescovi Bernardimu (1686–1758). Proč?
Francesco, který si nechá říkat na památku rodné toskánské Sieny Senesino, se během vystoupení v únoru 1974 chová, jako by šlo o skutečný poměr a krásnou kolegyni prý osahává!
Spor nabývá na obrátkách a brzy se do něj vloží i hraběnčin manžel, 3. hrabě z Peterborough Charles Mordaunt (1658–1735), aby bránil čest své milované. Na druhou stranu, tu si vezme potají, protože jde o nerovný sňatek.
Není potřeba, aby byla televize, zprávy se hned rozkřiknou. Svých pár satirických kapek oleje do ohně nezapomene přilít spisovatel Jonathan Swift (1667–1745), který se o události rozepíše. Spustí tak lavinu.
Londýnem poté putují víc jak 10 let peprné dopisy fiktivních příběhů o zpěvačce, hraběti, Senesinovi i slavném zpěvákovi Farinellim.
![Senesino je složitá osobnost...](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2025/02/francesco-bernardi-detto-il-senesino-fitzwilliam-object-no-p10512-r.jpg)
Nutno poznamenat, že vyjít se Senesinem nebude zřejmě hračka. Nevídaný pěvecký talent mu nejde upřít, zajímavé je i to, že je vykastrován až ve 13 letech, což je neobvykle pozdě.
Dlouhou dobu spolupracuje se slavným skladatelem Georgem Friedrichem Händelem (1685–1759) – ale rozhádají se. A dokonce ani všechny kritiky na Senesina vystoupení nejsou kladné.
„Senesino se i nadále chová špatně, stojí jako socha, a když něco udělá, je to pravý opak toho, co se po něm chce,“ napíše v Neapoli impresário Francesco Zambeccari. To je ale řeč o přidruženém herectví, o kvalitách zpěvu nelze pochybovat.
Krom toho Senesino úspěšně investuje do umění: Má úžasnou sbírku obrazů, vzácných knih, nebo vědeckých nástrojů. Na důchod se vrací do Seiny, kde tráví čas po anglicku: Má černého sluhu, papouška, opičku, pije černý čaj a hlavně: Donekonečna se hádá se svými příbuznými.
Carlo Broschi: To už dnes nikdo nezazpívá
Kastraci podstoupí Carlo Broschi (1705–1782) chvíli před sedmými narozeninami a pak ho, stejně jako řadu dalších chlapců, podporuje v hudebním úsilí neapolská rodina Farini.
Její jméno by už dávno zmizelo v útrobách dějin, kdyby si Carlo Broschi nezvolil z vděčnosti k ní jméno Farinelli. Vyroste z něj krásný muž s nevídaně podmanivým projevem. Na jedno nadechnutí zvládne prý až 150 tónů a tón udrží déle, než minutu.
![Farinelliho hlas je legendárním i dnes.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2025/02/bartolomeo-nazari-portrait-of-farinelli-1734-royal-college-of-music-london-768x927.jpg)
Pokud vám hudba mnoho neříká, stačí dodat, že když roku 1994 pustí belgický režisér Gérard Corbiau (*1941) do kin svůj snímek Farinelli, nenajde žádného zpěváka, který by dokázal zazpívat to, co on!
Farinelliho hlas je tak sestříhán a počítačově zpracován ze zpěvu sopranistky a kontratenora. A skutečný Farinelli? Rozmazlují ho na anglickém dvoře, a když po zastávce ve Francii vydá na pár měsíců do Španělska, zůstane tam 25 let.
10 z nich zpívá coby lék na melancholii králi Filipovi V. (1683–1746) denně stejné písně. Dostane za to post ministra, ovšem bez pravomocí.