Rozpětí jeho nohou může dosáhnout až čtyř metrů. Rozvážně pochoduje po mořském dně. Pravděpodobně si ale klepetem osobně nepotřesete: Žije v hloubce od 50 do 600 metrů! Račte se seznámit alespoň na dálku: Velekrab japonský.

Velekrabovi můžeme směle závidět. Dožívá se totiž běžně přes 100 let. A ani na zemi není – obzvlášť v porovnání s lidmi a dokonce i savci – žádným nováčkem. Kořeny jeho druhu sahají dokonce až do prvohor.

Na kraby v dnešním slova smyslu lze narazit už v dlouhém období svrchní křídy, konkrétně v úseku zvaném kampán.

Bavíme se o době před 80 000 000 lety, kdy se po Zemi prohání nevídané množství druhů dinosaurů a naše planeta rotuje kolem své osy rychleji, než dnes. Solární rok tak má 372 dní. Kraby nerozhodí globální katastrofy, doby ledové, ani zpomalení zemské rotace. Co vlastně vnímají?

Vždyť nic necítí…

Na nerezový pult se z koše vysype několik živých krabů. „Potřebujeme jen ty klepeta,“ instruuje lodní šéfkuchař zaučujícího se kuchtíka. Mladík váhá. „No co je? Lámej. Neboj, to je korýš, ti nic necítí, nemají čím,“ povzbuzuje ho nadřízený.

V dalším hrnci se vaří s plátky citronu stále ještě živý humr. Prý také nic necítí. Zmrzačená tělíčka krabů o chvíli později klesají ke dnu. Nikam neuplavou, většina druhů jsou neplavci.

„Žádný mozek, žádná bolest,“ prosazuje ještě v roce 2005 Michael B. Loughlin, biolog z Univerzity v Maine. Za pravdu mu dává i studie kolegů z Norska. Mozkovna korýšů skutečně nefunguje tak komplexně, jako ta u savců. Až tak, že nic necítí?

Tak tady já bydlet nebudu!

Od roku 2005 se výzkumy posunuly mílovými kroky dál. V jejich čele stojí zejména biolog Robert Elwood z Queen’s University v Belfastu. Kraby počastuje elektrickým výbojem a zjistí, že rozhodně nejsou neteční.

Vybere si jednoho ze zhruba 500 druhů poustevníčků, kteří si za útočiště vybírají ulity po jiných živočiších. Tihle mrňouskové po elektrické nadílce raději opustí své bezpečné útočiště a vydají se všanc predátorům, než si zážitek zopakovat.

Podobně dopadnou i jejich blízcí příbuzní, krabi pobřežní. Když na ně Elwood nachystá past v idylicky vyhlížející skulině, další ránu si po druhém pokusu již nechají ujít a raději peláší do horšího obydlí.

Nakonec je rozprášen i mýtus o tom, že ulomené klepeto sice krabovi chybí, ale nejde o bolestný zážitek. Elwood nebude jediným biologem, který vypozoruje, že si zraněné místo krabi (stejně jako třeba humři a krevety) snaží ošetřit a neustále si na něj „sahají“.

Vždyť to doroste…

Najdete je ve všech světových mořích, ale obývají i sladkou vodu a souš – hlavně v tropech. Rádi si pochutnají na řasách, ale jinak slupnou kdeco. Měkkýše, jiné korýše, houby, červi… A naopak, krabi platí na lidském jídelníčku za vyhlášenou delikatesu.

A zdravou. Na 100 gramů krabího masa připadá jen 92 kalorií a vysoký obsah vitamínů, hořčíku i železa. Dlouhá desetiletí se navíc má za to, že jde o nejlepší obnovitelný zdroj potravy: Vždyť krabům klepeta, ze kterých je nejvíc masa, zase dorostou!

Nové výzkumy bohužel ukazují, že kromě faktoru bolesti je ve hře i v podstatě zfalšovaná studie. Jaká je tedy pravda o dorůstání klepet?

Zubatá pod hladinou

Pokud kraby chováte a přijdou o klepeta, pak jim do pár let skutečně dorostou. Ale… tady je z většiny řeč o krabech žijících v moři. A ty původní výzkum tak nějak tiše vynechává.

Klepeta by bezesporu dorostla i jim, ale již roku 2010 floridská studie ukazuje, že volně žijící krab bez klepet představuje snadný cíl predátorů, neobstojí v soubojích s konkurenty a ani se nedostane k většině běžné stravy.

Záleží také, jakým způsobem a v kterém místě je klepeto ulomeno. V případě drastického zacházejí, uhyne vzápětí až 47 % korýšů hozených zpět do moře! Do druhého dne pak může uhynout ještě 76 % přeživších.