Řeka Mississippi je zahalena v mlze, americký parník si jejími vlnami razí cestu k přístavnímu městu New Orleans. Josephovu pozornost najednou upoutá bujarý hlahol u vedlejšího stolu.

Čtveřice mužů po zbytek večera pozorně sleduje, aby si zmínku o jedné z prvních her pokeru ve Spojených státech mohli ještě té noci zapsat do deníku.

Karty jsou opředeny řadou legend. Některé prameny původ těch prvních připisují antickému mudrci Cheilónu ze Sparty, který měl karetní hry údajně považovat za prostředek chudiny pro zapomenutí na všudypřítomnou bídu.

Podle jiné legendy zase karetní hra vznikla z dlouhé chvíle vojáků při obléhání Tróje, ke kterému došlo přibližně ve 12. století př. n. l.

Na nejpravděpodobnější teorii ale můžeme nahlédnout v čínských kronikách, které vyprávějí o císaři Mu-cungovi, užívajícím si se svými ženami na Nový rok 969 hru s dominovými kartami. Nešlo ani o domino, ani o karty podobné těm, které známe dnes.

Ty mají světlo světa spatřit až kolem roku 1120, v sadě o 30 listech určené pro potěchu konkubín císaře Tchien-cua.

Bývá považován za prvního filozofa a reformátora, který natrvalo poznamená čínskou kulturu, politiku i náboženství. A právě jemu je podle starých legend připisován zrod populární čínské hry s obdélníkovými kameny, zvané mahjong.

Kameny, které zdobí draci, představují tři z pěti základních ctností, které Konfucius ve svém učení uznává, tedy shovívavost, upřímnost a synovskou zbožnost.

Později, patrně v 19. století našeho letopočtu, se z mahjongu v Číně či Mexiku vyvine karetní hra zvaná rummy, ve které se karty lízají, podle barev shromažďují do takzvaných „postupek“ a vykládají, a která je dnes ztotožňována s českým označením žolíky.

Má za sebou další vítěznou bitvu, před sebou další důvod k oslavě a zaslouženému odpočinku.

S pocitem zadostiučinění si francouzský císař Napoleon Bonaparte nalije skleničku vychlazeného šampaňského a spolu s přáteli se na svém zámku nedaleko Paříže oddá své oblíbené karetní hře vingt-et-un (jednadvacet), předchůdci pozdějšího blackjacku.

Hra se v různých variantách hraje pravděpodobně již od počátku 17. století, první písemnou zmínku o španělské ventiuna najdeme v povídce Rinconete y Cortadillo (Rohánek a Střihánek), kterou mezi lety 1601 a 1602 pro svou sbírku Příkladné novely sepíše Miguel de Cervantes y Saavedra, autor nejslavnějšího španělského románu o Donu Quijotovi.

Karetní hry si zamilovali i britští králové a francouzská šlechta. Jednou z nich byla francouzská královna Marie Antoinetta, která se večer co večer oddávala hře patience (pasiáns).

Ta se masové popularity dočká s příchodem roku 1990, kdy se pod názvem Klondike dostane do základní verze operačního systému Windows 3.0 společnosti Microsoft.

Na náš kontinent doputovaly karty z Afriky v 8. století. Jejich „náhlé invazi“ nedokázaly zabránit ani světské zákazy, ani církevní prokletí, ani daně a přísné tresty.

Jak se ukáže, karbaníky v té době neodradí ani tresty hrdelní, a tak karty postupně dobudou celou Evropu.

Velký podíl na tom má Německo, kolébka knihtisku, které karty přizpůsobí středoevropskému prostředí tím, že symboly jednotlivých barev v podobě mečů, holí, pohárů a mincí nahradí rolničkami, listy, žaludy a srdci.

Tak se rodí typ karet, které dnes nazýváme mariášové. Nejstarší zaznamenaná mariášová hra v Praze se pak uskuteční kolem roku 1800.

Pochopení historie karetních her nám umožňuje vidět, jak se zábava měnila a jak se proměňovaly naše zvyky a preference. Od symbolů ctností až po relaxaci po vyčerpávajícím dni.