Podstatnou část lidské komunikace tvoří neverbální složka, do které se řadí gestikulace, mimika, výrazy tváře, haptika, posturika nebo vzdálenost mezi účastníky komunikace.

Podle takzvaného Mehrabianova mýtu tvoří samotný obsah řeči pouze osm procent celé komunikace, zbytek se dělí mezi sdělení předávaná tónem hlasu a mimikou.

Ačkoliv tento předpoklad nastíněný poprvé v roce 1970 už byl vyvrácen, patří neverbální složka komunikace i podle dnešních interpretací mezi její obsáhlejší část. Co se můžeme o lidech dozvědět z některých projevů, které někdy třeba ne úplně vědomě ovládají?

Mezi základní prvek komunikace mezi dvěma lidmi, kteří se setkávají poprvé, nebo mezi podřízeným a nadřízeným, patří většinou podání ruky. Už ze samotného stisku můžete o člověku, který stojí proti vám, leccos vydedukovat.

Pokud vám například drtí ruku jako ve svěráku, může to znamenat, že k vám buď z nějakého důvodu nechová vřelé city, nebo se naopak cítí dominantní a hodlá vám to dát rychle najevo.

Leklá ryba obvykle znamená nezájem

Pokud vám naopak někdo podá ruku stylem, že máte pocit, že nedržíte ruku, ale leklou rybu, může to znamenat vícero věcí. Nejsnáze asi to, že takový člověk na tom nebude úplně nejlépe se sebevědomím.

Podle psychologů to značí, že takovému člověku zcela chybí zápal a nadšení pro věc a taky oddanost vůči komukoliv kromě sebe. Kam je postavíte, tam zůstanou, ovšem jen tak dlouho, dokud je to pro ně výhodné.

Psycholožka Lenka Šíblová však podotýká, že takový stisk nemusí okamžitě značit, že máte co dělat s člověkem, který s vámi nechce vlastně nic mít. „Ten, kdo vám podá leklou rybu, vám může za hodinu, den či za měsíc podat ruku úplně jinak.

Někomu třeba trvá déle, než si na vás zvykne, jiný si zase uvědomuje, že se mu právě potí ruka, tak to chce mít rychle za sebou. Vždycky je třeba vnímat souvislosti.“

Zdrobněliny jako módní prvek

Stejně jako přehnané užívání anglicismů, které do naší řeči v posledních letech proniká, je přehnané užívání zdrobnělin jev, který často člověku nenaladěnému na stejnou notu trhá uši.

Občas se stává, že lidé, zejména mladí, vytvářejí zdrobněliny i ze slov, která už nezní ani pořádně česky a ve výsledku už je tedy nenajdete ani ve slovnících českého jazyka, například výrazy typu „chujovinka“ nebo „lehárko“.

Faktem je, že mnozí lidé vám řeknou, že taková slova už do našeho jazyka nepatří. A přehnané užívání deminutiv také ne. Ale proč to s nimi někteří lidé tak přehání? Za odpovědí se opět musíme vydat do psychologie.

Často zdrobněliny využíváme kvůli pozitivní konotaci, respektive proto, že chceme nějakému slovu udělit pozitivní význam. Většina zdrobnělin má proto emocionální význam. Svoje místo mají v důvěrném styku nebo při snaze zmírnit nějakou popisovanou skutečnost.

Pořád je totiž lepší říci, že někdo zesnul, než že zemřel. Zejména, pokud je to člen rodiny. I když v tomto případě už se dostáváme spíš na pole zastarávajících výrazů. Zaslechnout ho ale sem tam ještě můžeme.

Jazyková inovace

Jiné výrazy už jsou čistě otázkou osobnosti toho kterého člověka a míry, do které je si ochotný a schopný vytvářet v jazyku vlastní výrazy. Pokud se setká s člověkem, který takové výrazy pochopí a sám je používá, nic se v podstatě neděje.

Problém nastává ve chvíli, kdy potká někoho, pro koho je takové, v jeho očích, prznění jazyka utrpením poslouchat. V takovém případě se může dočkat různých reakcí od tajně protáčených očí v sloup až do jednoduché ukončení rozhovoru po prvních dvou větách.

To, že někdo přehnaně užívá zdrobněliny, ovšem neznamená, že se s ním nedá vycházet. Jen se musíte připravit na to, že si projdete lekcí inovativního českého jazyka a možná budete mít problém něco pochopit.

Oční kontakt prozradí mnoho

V řeči těla platí pravidlo, že se naše tělo otáčí tam, kam chceme jít. Totéž platí i pro oči. Obecně platí, že oči obracíme tam, čím se chce zabývat naše mysl.

Když se tedy člověk vyhýbá očnímu kontaktu, znamená to, že se nechce zabývat tím, co má před sebou, nebo že se chce zabývat něčím jiným.

Příliš slabý oční kontakt je vždy vnímán jako negativní, ale ty samé pocity můžete v člověku vyvolat, pokud to s ním přeženete.

Jestli s ním máte dobrý vztah, můžete udržovat oční kontakt klidně po celou dobu hovoru, ale při rozhovoru s cizím člověkem bude rozhodně působit divně, když něj budete bez přestání zírat.

Důvodů je mnoho

Proč se ale lidé vyhýbají očnímu kontaktu, i když by neměli? Nejčastějším důvodem je sociální úzkost. Existují ale i další důvody. Když vás chce někdo ignorovat, může se snažit vyhnout očnímu kontaktu.

Očima sdělujeme své emoční stavy. Ne nadarmo se jim říká okna do duše. Vyhýbání se očnímu kontaktu je tedy dobrým způsobem, jak skrýt své emoce. Když má člověk o někoho zájem, často se před ním stydí, a proto uhýbá pohledem.

Může se ale také stát, že druhého člověka donutíte při rozhovoru se zamyslet, a v takovém případě je pravděpodobné, že uhne očima, aby si mohl promyslet, co vám odpoví.

A samozřejmě se to samé může snadno stát, pokud mezi sebou budou mluvit lidé s nerovným sociálním postavením, například manažer s pracovníkem a v některých případech i mladší se starším.

V některých zemích je i společensky nepřijatelné se v takovém případě dívat nadřízenému do očí.

Dívejte se pozorně

Vyčíst správně, co člověk zamýšlí tím, že se vám nepodívá do očí, je poměrně složité a hodně to závisí na dalších okolnostech provázejících rozhovor.

Číst v lidech obecně není snadné a musíte si tedy všímat i malých náznaků, abyste si nakonec neutvořili názor, který ve vás druhý člověk vůbec nezamýšlel vzbudit. V takovém případě to z vaší strany může skončit i pořádným společenským trapasem.