Zástupy zubožených pomalu jdou. Krok za krokem. Bez zastavení. Protože kdo zastaví nebo padne, ten je zastřelen. Jak kilometry přibývají, mnozí jsou vyčerpaní tak, že jim kulka začíná připadat jako vysvobození.

V předvečer první světové války žijí v pomalu zanikající Osmanské říši 2 000 000 Arménů.

V roce 1922 jich tu žije méně než 400 000. Arméni tomu říkají mets eghern (velký masakr), Turci tomu říkají „nic se nestalo“, a zbytek světa by tomu měl říkat genocida, i když to z pochybných politických důvodů neříká příliš často, ani moc nahlas.

Vyhlazovací pochod přes poušť

Záminkou k vyvraždění 1 500 000 lidí se stává drtivá porážka turecké III. armády, která se po vstupu do První světové války, střetne u Šarikamiše (na arménském území) s ruskými vojsky.

Mohou za ni údajně Arméni, kteří Rusům nadržují, tvrdí vládní strana mladoturků, nazvaná Jednota a pokrok, která už připravuje plán na vyvraždění celého národa. Z velké části proběhne formou pochodů smrti. Na starost je dostávají policejní jednotky, tzv.

čete, vytvořené z propuštěných kriminálníků. Ti se ochotně pustí do plnění rozkazu tureckého ministra vnitra Mehmeda Talaata Paši (1874–1921), který zní: „Ukončit existenci a nebrat ohled na věk či pohlaví.“

Řezníci v akci

V první fázi jsou shromážděni všichni muži, kteří jsou pak na odlehlých místech povražděni. „Místní řezníci je velkými řeznickými poráželi jako dobytek na jatkách,“ vzpomíná jeden ze svědků.

Ženy, děti a staří lidé jsou poté donuceni vyrazit pěšky přes Syrskou poušť do 25 sběrných táborů v Sýrii a Iráku, což je většinou jen ostnatým drátem obehnaný rozžhavený písek bez dodávek vody a jídla.

Příliš se totiž nepočítá s tím, že by do nich měl někdo dorazit živý. Protože tady platí, že cílem je cesta, bohužel ne ve smyslu zenového učení.

Ty, co přežijí, povraždí

Celý pochod je totiž v podstatě formou extrémně trýznivé hromadné vraždy, kdy tisíce lidí pochodují přes rozžhavený písek bez vody, bez jídla, které jim Turci systematicky odpírají. Ženou je jako dobytek, nadávkami i bitím. Znásilňují a vraždí.

Ubity jsou ženy, které už nedokáží stát na nohou, nebo nechtějí opustit své vyčerpané potomky.

„Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě,“ popisuje události v knize Hrůzy východu přímý svědek Karel Hansa.

Lidé se v zoufalství pokouší jíst trávu, hmyz, uhynulá zvířata a v některých případech dochází i ke kanibalismu.

A ty, kdo přes všechny útrapy dokáží dojít až do cíle, nechají Turci v poušti jisté smrti, protože tu nejsou ani domy, ani jídlo, ani možnost obživy.

Tisíce jich také naženou do rozlehlého jeskynního komplexu, kde je upálí zaživa nebo nechají udusit kouřem, který jeskyně zaplní. Jde v podstatě o první plynové komory, které později s nadšeným obdivem převezmou a „vylepší“ nacisté.