Buchenwald, jeden ze svých z hlavních táborů, vybudují Němci asi 8 kilometrů od Výmaru už v roce 1937. Zahrnuje 140 menších pobočných a internačních táborů a jeho hlavním programem se po celou dobu 2. světové války stává likvidace nepohodlných osob prací.

Zdejší obyvatelé během války dřou pro německé koncerny a umírají v naprostém vyčerpání. Během let 1939–1945 jich táborovou registrací projde na 250 tisíc.  Z 50 tisíc vězňů, kteří zde stráví poslední měsíce války, se jich na začátku dubna 1945 vydává na cestu smrti celkem 29 tisíc. Přestože příslušníci jednotek SS se snaží připravit likvidaci tábora, ilegální antifašistické organizaci, jež zde pracuje, se daří různými opatřeními akci oddalovat.

Jdou křížem krážem

Nakonec se ale vězni v několika transportech stejně musí vydat směrem na Flossenbürg, Bergen-Belsen, Dachau a Terezín.   „Křížem krážem, z jednoho koncentračního tábora do druhého, často však úplně bez cíle, bez organizace a řádu, procházely tehdy ještě neosvobozeným územím Německa a jím okupovaných států v mrazivých měsících roku 1945 skupiny nemocných, hladových a nedostatečně oblečených ubožáků, kterým bylo souzeno v předvečer svobody zemřít,“ popisuje pouť vězňů česká historička Irena Malá (*1930).

S mrtvými se zachází jako se dřevemJeden z buchenwaldských transportů vyjíždí 7. dubna 1945 vlakem do Dachau. Během noci z 19. na 20. dubna 1945 stojí na nádraží v Nammeringu v okrese Pasov v Bavorsku.

Kolem nádražní budovy zní štěkot samopalů a zvuky posunujících se vagónů.

Jeden z očitých svědků popisuje vyprazdňování vagónů mrtvých, během kterého házeli dozorci mrtvoly jako polínka na žebřiňáky zabavené sedlákům z okolí: „Někteří jednotlivci zemřeli nebo byli zavražděni už před mnoha dny, takže šlachy jejich údů už křehly a tu a tam se objevila jednotlivá noha, ruka nebo hlava odpadnuvší od těla.

Krev, mrtvolný hnis a stopy tělesné potřeby prosakovaly pod vagonem. Na kolejích ležely chuchvalce krve vyřinuvší se z ubitých nebo zastřelených“.

Pomohou místní lidé

Zemřelé následně spalovali na jednoduchém roštu vyrobeném přímo z železničních kolejnic postavených na kamenech.

Mezi nimi jenom vytvořili mezeru, v níž hoří oheň. „Na tomto roštu leželo právě asi dvacet mrtvol, které se bez jakýchkoli pomocných prostředků – petrolej nebo něco podobného tehdy už nebylo – doslova pekly,“ pokračuje svědek.

Utrpení žijících vězňů se snaží zmírnit místní farář Johann Bergmann. V kostele vyhlašuje sbírku potravin, jež podle jeho vlastních slov „dopadla tak bohatě, že o potraviny bylo na několik dnů postaráno a největší nouze zažehnána.“

Krveprolití stejně nezabrání

Jenže tato pomoc místních lidí nezabrání krutosti strážců. Vlak sice na nádraží stojí pouhé dva dny, ale i za tuto dobu zde zemře podle odhadů při krveprolití asi 1000 osob.

„Z celkového počtu 4480 osob dojelo podle údajů z buchenwaldského procesu do Dachau jen 3100 mužů,“ upřesňuje Malá.