Obnovené zřízení zemské, vydané v roce 1627 a o rok později pro Moravu v praxi během 17. století znamená, že na úřadech je slyšet hlavně němčina. V porovnání s tím připadá každému předbělohorské období doslova jako zlatý věk.

Čeština, kterou používal nakladatel Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) se stala normou moderní spisovné řeči, teď ale jazyk upadá. Jestliže se dříve daly obstarat knihy považované teď za kacířské, dostupná barokní literatura se proti nim „musela jevit jako projev exaltované mystiky a náboženského tmářství,“ míní současný český historik Jiří Rak.

Investuje celé jmění

Rozhodně ale není pravda, že by nebyly k dispozici žádné knihy jako náhrada za ty zabavené a zničené. Po bitvě na Bílé hoře se rozvíjí vydávání katolických knih. Někteří jezuitští páteři jako například Matěj Václav Šteyer (1630–1692) dokonce neváhají investovat celé své rodinné jmění, aby podpořili vydávání těch správných knih pro svoje ovečky.

Mohou se měřit s cizinou

Právě barokní mystice můžeme poděkovat, že česká poezie tehdy dosáhne úrovně, ve které se může směle měřit s celou Evropou. Důkazem je například tvorba Bedřicha Bridela (1619–1680), Adama Michny z Otradovic (1600–1676) nebo Felixe Kadlinského (1613–1675).

Povolené knihy

Postupně vznikají seznamy povolené literatury. Soupis Consignatio librorum (Svěřené knihy) vydaný v roce 1718 nabízí 17 nezávadných titulů, které „by bylo možno v království distribuovat“, další seznam z téže doby přidává 27 titulů.

Pozdější seznamy jsou ještě rozsáhlejší. Například ten z let 1779/1780 obsahuje 67 knižních titulů, z toho 56 českých a 11 německých. Většinu z nich tvoří právě náboženské texty a zmiňovaná poezie. Česká literatura tedy nezaniká.