V období od konce druhé světové války až do poloviny padesátých let bylo z Československa zavlečeno 327 příslušníků české a slovenské národnosti do sovětských pracovních táborů.
Tito lidé tak vlastně zmizeli beze stopy a patří k tisícům obětí tehdejšího zrůdného režimu.
Jedním z nich byl i plukovník Československé armády Bohumil Borecký. Tragický příběh jeho života se začal psát a také o mnoho let později skončil na Sibiři.
Borecký byl totiž zatčen 9. června 1949 a odvlečen do Sovětského svazu, a to proto, že jako legionářský důstojník během občanské války nechal na Sibiři zastřelit bandity.
Lidé mizeli beze stopy
Od té doby už o něm rodina neměla žádné zprávy. Pouze se sovětského velvyslanectví přišel strohý dopis, ve kterém stálo, že Borecký zemřel na zápal plic.
Po roce 1989 se plukovníkova rodina pokoušela vypátrat pravé viníky jeho smrti a hledala hlavně v archivech ministerstva vnitra. Už tehdy bylo zřejmé, že se v žádném případě nejedná o ojedinělý případ.
Podobných smutných příběhů s tragickým koncem byly skutečně stovky a souvisely s příchodem Rudé armády do tehdejšího Československa. Právě v té době začali lidé mizet bez jediné stopy a nějakého pochopitelného důvodu.
My se ale nyní ale vrátíme k osobě plukovníka Bohumila Boreckého. Vždyť on byl místo vyznamenání za zásluhy během první a druhé světové války odvlečen na Sibiř.
Statečný a zásadový muž
Borecký přitom ještě jako rakouský zajatec vstoupil do legendárních legií, které v rámci ruské armády bojovaly za samostatnost Československa a později se zapojily i do občanské války v Rusku.
Tehdy měl údajně vydat osudný rozkaz k popravě bolševiků, kteří napadli jeho vojáky. I po vzniku Československa zůstal Borecký armádě věrný.
Jednalo se prý o velmi zajímavého, statečného a zásadového muže, který byl během své vojenské kariéry neustále povyšován, až dosáhl hodnosti plukovníka.
Své výjimečné a neposkvrněné pověsti Borecký dostál i za časů protektorátu, kdy se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Tehdy byl za svou činnost zatčen a před smrtí v koncentračním táboře Terezín jej na poslední chvíli zachránilo osvobození.
Měl vážné obavy o život
Po únoru 1948 se měl stát generálem, ovšem pod podmínkou, že vstoupí do KSČ. To on ale v žádném případě nechtěl akceptovat a raději požádal o penzi.
Ačkoli rodina jeho manželky na něj dodnes vzpomíná jako na pohodového muže, který měl rád humor a vášnivě rád luštil křížovky, jindy tak veselý plukovník někdy na přelomu roku 1949 a 1950 před svými příbuznými vyjádřil vážné obavy o svůj život.
A to proto, že právě tehdy začalo zatýkání v důstojnickém sboru. Bohumil Borecký tušil, že se nad ním stahují mračna, a následující události mu bohužel daly za pravdu. I on byl zajat a „předán“ v Praze na Letné takzvaným repatriačním orgánům Sovětského svazu. Vzápětí na to byl deportován na Sibiř, kde také v roce 1955 zemřel.
Skončil v gulagu u Bajkalského jezera
Jednalo se tedy o československého občana, který byl zcela protiprávně odvlečen na území jiného státu, kde byl souzen a odsouzen. A to za něco, co tehdy nebylo považováno za trestný čin.
Vždyť se jednalo o událost, která se stala během občanské války a kterou později nebyl nikdo schopen objektivně posoudit. Zdrcená rodina se až o mnoho let později dozvěděla, že Borecký skončil v gulagu u Bajkalského jezera, kde také nejspíš zemřel.
To vše se stalo opravdu v rozporu s tehdejším právem. Vždyť vydávání československých občanů jinému státu bylo striktně zakázáno.
Z dochovaných archivních materiálů je zřejmé, že se pod příkaz k zatčení Bohumila Boreckého podepsal sám velitel Státní bezpečnosti.
Viník je stále neznámý
Ten ale v roce 1964 spáchal sebevraždu, což zřejmě souviselo s tím, že jeho jméno figurovalo i v politických procesech z padesátých let. A tak se od něj nikdo nic podstatného nemohl dozvědět.
Jméno Bohumila Boreckého bylo po sametové revoluci očištěno a on dostal in memoriam od prezidenta Václava Havla hodnost generálmajora a později i medaili za hrdinství. Je proto velmi smutné, že za jeho tragický osud nebyl dosud nikdo alespoň formálně potrestán.