Chlapci a děvčata, pěstujte koťata, Země je kulatá a místa je tu dost, zpívá ve známé písničce Jiří Suchý. Dnes se stačí podívat na snímky z orbity, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že má pravdu.

V dřívějších dobách byla však otázka tvaru světa o něco zapeklitější. Ještě v 16. století existují na světě místa, která odmítají jeho sférický tvar. A pokud se domníváte, že alespoň dnes už má většina vzdělaných lidí jasno, hádejte znovu.

Překvapivě to nejsou ani slavní Řekové, ani Egypťané posedlí uctíváním Slunce, ale féničtí mořeplavci, kteří si jako první všimnou, že s představou placatého světa není něco v pořádku.

Když na přání faraona Neka II. podnikají objevitelskou výpravu kolem břehů Afriky, všímají si zvláštního úkazu. Slunce svítí po jejich pravé ruce, tedy zdánlivě ze severu. Pokud je ovšem svět placka, jak se to může dít?

Nemělo by setrvávat ve stejné pozici, ať by se člověk nacházel kdekoliv? Tato zpráva  se dostává až k uším matematika Pythagora (cca 570-495 př.n.l.), který se jí chytá a podpoří ji.

V této chvíli však pouze jako filosofický cvičení a námět k úvaze, který jeho následníci respektují, aniž pro něj mají pádné argumenty. Na ně si musí počkat ještě dvě stě let.

Nepřichází s nimi nikdo jiný, než slavný myslitel Aristoteles (cca 384-322 př.n.l.).

Všímá si, že některá souhvězdí viditelná tak jasně v Egyptě a na Kypru v severních zemích nejsou k zahlédnutí a dále také, že poutníci cestující na jih vidí jižní souhvězdí stoupat výše nad obzor než jiná.

Stále ale hledá další důkaz, který by jeho domněnku potvrdil s konečnou platností. Než se jedné noci krátce po novu podívá z okna a zjistí, že ho měl celou dobu před nosem. Zemský stín na měsíci je přece kulatý!

Své úvahy sepíše do děl De caelo (O nebi) a Meteorologica, kde se mimo jiné zabývá i rozdělení Země na čtyři klimatické zóny (dvě mírné a dvě arktické, oddělené od sebe rozžhaveným pruhem uprostřed). Pak už to jde ráz na ráz.

První obvod Země

První matematicky ověřitelný důkaz má na svědomí Eratosthenés z Kyrény (cca 276-194 př.n.l.), který postupuje na základě Aristotelova díla.

Od poutníků z Egypta se dozvídá, že při nahlížení do studny o letním slunovratu ve městě Asuán, které leží na obratníku Raka, lidský stín zcela zacloní Slunce.

Pomocí gnómonu (nástroj vrhající stín na slunečních hodinách) změří úhel dopadu slunečních paprsků o slunovratu v Alexandrii a vyjde mu odchylka 7° 12‘ od zenitu, což dělá jednu padesátinu kruhu. Vzdálenost mezi oběma městy činí 5000 stadií.

Prostým vynásobením padesáti Eratosthenés jako první spočítá obvod naší planety, a to s odchylkou pouze asi 2 % (anebo 20%, podle toho o jaký druh stadia se jedná).

V jeho časech samozřejmě neexistuje způsob jak toto měření a předpoklad ověřit, ale semínka jsou již zaseta a úroda se nedá snadno zašlapat.

Středověký mýtus

Navzdory dnešnímu rozšířenému přesvědčení představa kulaté Země během středověku ve vzdělaných kruzích nezaniká. Jde o mýtus, který se objevuje kolem 19. století, spolu s romantizací dřívějších dob jako idylického světa rytířů.

Realita je samozřejmě docela jiná. Během Karolínské renesance v říši Karla Velikého (742-814) učenci znovu hojně diskutují o klimatických zónách, včetně středního neobyvatelného pásu.

Myslí si však, že je znatelně menší, než jak předpokládá Aristoteles a po něm Macrobius a že je možné ho překročit. V 11. století do Evropy proniká pokročilá islámská astronomie, která představu kulaté Země potvrzuje jednou pro vždy.

Kronikář, skladatel a básník Heřman z Reichenau (1013-1054) znovu vypočítává obvod planety pomocí Eratosthénovy metody.

Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce předpokládá, že jeho posluchači jsou s těmito fakty již obeznámeni a ve svém spisu Summa Theologica píše: „fyzikové a astronomové potvrdili, že svět je kulatý;

jedni pomocí matematiky a tvaru zatmění, druzí pomocí pohybu těles, a tak dále.“

Led, kam se podíváš

Idea ploché Země znovu ožívá až na konci devatenáctého století. Dokonce to ani není v Americe, zemi neomezených možností, ale na území staré dobré Velké Británie.

O čem přesně Samuel Birley Rowbotham (1816-1884) přemýšlí, když píše své dílo Zetetická astronomie: Země není globus, se neodvažujeme hádat.

Není nicméně shledán nesvéprávným, ani zavřen do ústavu pro osoby podobně mentálně způsobilé a svými plamennými projevy se mu podaří získat si několik stoupenců.

Ve středu jeho bludu figuruje představa, že Země je placka soustředěná kolem severního pólu a na okrajích obehnaná vysokou ledovou zdí.

Ostatní nebeská tělesa jako Slunce, Měsíc a planety jsou ve skutečnosti od povrchu vzdálené jen několik tisíc mil a jsou znatelně menší, než ve skutečnosti.

Zda se jedná o promyšlený zlomyslný vtip nebo zda Rowbotham své pohádce skutečně věří, už se pravděpodobně nedozvíme nikdy. Jeho stoupenci nicméně žijí dál.

Konspirace NASA

Dnešní odnož Zetetické společnosti, jak se začnou stoupenci plochozemě nazývat, je založena v roce 1956 v Doveru v Anglii pod jménem Společenství ploché země.

Původní blábol se během let, jako většina konspiračních teorií zakulatí a absorbuje do sebe další detaily.

Arktická zeď je nyní hlídána agenty NASA, gravitace neexistuje, k letu na Měsíc nikdy nedošlo a všechny fotografie z oběžné dráhy jsou podvrh, protože je přece mnohem snazší vesmírný program zfingovat, než ho skutečně vytvořit.

K poslední obnově komického spolku dochází v roce 2004, kdy se ustaluje do podoby veřejně přístupného internetového fóra. Zda jim budete věřit, je pouze na vás.

Od konce 19. století se nicméně označení „plochozemec“ (flat-earther) používá převážně k zesměšnění hypotéz vědeckého kolegy.