Dětství obou bratrů, Petra i Viléma, ovlivní smrt jejich otce Jošta III. z Rožmberka (1488–1539). Když Jošt umírá, Petrovi je pouhých 14 dní a staršímu Vilémovi čtyři roky. Už v útlém věku se ale cesty chlapců rozdělí.
Zatímco Vilém z Rožmberka (1535–1592) míří za vzděláním nejdříve do Mladé Boleslavi a pak do bavorského Pasova, Petr Vok (1539–1611) zůstává doma v Jindřichově Hradci a poté v Českém Krumlově.
Učí se německy, latinsky, základům umění i náboženství. V osmi letech „malý Petr Vok už psal bratrovi v podstatě jako svému otci, “ uvádí Blanka Čechová, archivářka z Třeboňského archivu. Už tehdy jsou jejich úlohy jasně dané.
Petr ví, že je závislý na svém starším bratrovi, budoucím vladaři rodu. V dopise z roku 1547 proto nezapomene zdůraznit, že pilně studuje, a proto si zaslouží přízeň a péči staršího sourozence.
Vilém je totiž už odmalička vychováván jako budoucí správce rozsáhlého rožmberského majetku. Na synovcovu výchovu dohlíží Wolfgang ze Salmu (1514–1555) a mluví o něm jako o „ozdobě své vlasti“ a „rodu svého okrášlení“.
Malý Vilém už musí nést zodpovědnost, proto na rozdíl od svého mladšího bratra předčasně vyzraje. Císař Ferdinand I. (1503–1564) ho už jako 16letého chlapce zplnoletí.
Matčin mazánek
Vilém se v květnu 1551 postaví do čela rožmberského rodu. Petrovi je tehdy 12 let a ocitá se ve stínu staršího sourozence. Přestože je Vilém mladý, rychle si u královského dvora vybuduje postavení odpovídající jménu Rožmberků.
V roce 1560 se stává nejvyšším komorníkem Českého království, deset let poté přijímá funkci nejvyššího purkrabího. Po panovníkovi se stává druhým nejdůležitějším mužem ve státě. Svého bratra odsouvá na druhou kolej.
„Zrání Petra Voka se od Vilémovy úspěšné cesty za politickou mocí a společenským vlivem značně lišilo.
Od cílevědomého vladaře dělily nejmladšího Rožmberka (Petr je nejmladší z celkem sedmi dětí, dospělosti se jich dožije jenom pět) mnohé povahové rysy i celkové pojetí výchovy,“ píše současný historik Jaroslav Pánek. Matka Anna z Rogendorfu (kolem r.
1500–1562) totiž považuje Petra za svého mazánka a snaží se ho uchránit před vnějším světem. Nikdy mu nenaloží tolik zodpovědnosti jako staršímu synovi.
Utrácí bratrovi navzdory
Anna se snaží přimět Petra k pobožnosti, ale moc se jí to nedaří. Syna náboženství vůbec nebaví. V době dospívání se spokojí s projížďkami na koni, šermováním a dalšími rytířskými zábavami na Českém Krumlově, ale brzy mu to začíná být málo.
Čím dál víc mu vadí, že je ve všem závislý na Vilémovi.
13. dubna 1556 proto jako téměř 17letý mladík píše do Prahy rytíři Kryštofovi Buzickému z Buzic, úředníkovi z Vilémovy kanceláře, „za to vás žádám, že mi dáte v Praze sekryt (pečeť) udělati…,“ protože „nemám ani čím listů svých, které píši, zapečetiti.“ Nelíbí se mu, že nemá pečeť, která pro něj znamená samostatnost.
Starší bratr mu ji naštěstí povolí.
O rok později už má Petr s jeho souhlasem i svůj vlastní malý dvůr. Nic to ale nemění na skutečnosti, že až do bratrovy smrti je na vladaři rožmberského rodu závislý finančně. Peníze se stávají jádrem bratrských sporů a dost možná, že Petr utrácí i bratrovi navzdory.
