„Budeš lékařem,“ předurčí František Škoda svému synovi Emilovi budoucí povolání. Jenže nakonec všechno dopadne úplně jinak. Místo medicíny Emil vystuduje v Praze strojní inženýrství a pokračuje v Karlsruhe.
Léta poté sbírá zkušenosti v Německu.
Prusko-rakouská válka v roce 1866 ale znamená pro mladého inženýra Emila Škodu (1839‒1900) jediné: jako příslušník nepřátelského státu se musí vrátit zpátky domů. V Plzni najde místo ve strojírně hraběte Waldsteina jako hlavní inženýr.
Plat 1500 zlatých znamená příjemné životní zajištění, jenže Škodovi to nestačí. Rád by pracoval sám na sebe a myšlenka koupit strojírnu se mu nezdá špatná. Ostatně, sám hrabě Waldstein se netají tím, že by ji rád prodal.
Škoda ale nemá tolik peněz. Řešení Emilovi nabídne rodina, když mu otec a strýc potřebné finance půjčí. Pravda, strýc musí svého bratra trochu přemlouvat, aby svému potomkovi dal šanci. Waldsteinův podnik má hodnotu 167 642 zlatých, z toho mu 47 642 zlatých Emil splácí v dodávkách pro jeho důl.
Konečně je ale v roce 1869 svým vlastním pánem.
Hůl na líné zaměstnance Nevelká dílna o 33 zaměstnancích ale má ta nejlepší léta teprve před sebou. Sám Škoda se ukáže jako drsný šéf, který vládne tvrdou rukou. Všechno chce kontrolovat sám, nikomu nevěří.
Co neudělá on, není podle něj v pořádku. Na líné zaměstnance neváhá vzít hůl. Dokonce si pronajme pokoj hned naproti továrně, aby mohl sledovat každé šustnutí kolem svého podniku – ve dne i v noci. Ale nesleduje jen svůj podnik, protože bohatý pan domácí má mladou dcerku.
V roce 1871 se Hermína Hahnenkammová stane paní Škodovou a zároveň přinese stotisícové věno. Škoda takový příspěvek do svého podnikání vítá s otevřenou náručí. Jinak je pan továrník neustále v zápřahu a jediným odpočinkem se pro něj stávají hony.
Vedení statistik skolené zvěře mu přináší stejné uspokojení jako počítání zisku.
Velitelem i doma Doma se ale chová úplně stejně jako v továrně. Velitel, který musí mít všechno pod dozorem. Nedostatek lásky pociťují všechny jeho děti, dcery Josefina (1872‒1936), Johana (1874‒1952) a Hermína (1876‒1966) a syn Karel (1878‒1939). „Cítím se tolik osamocena, a nemohu si pomoci. Kdybych jen měla duši, se kterou bych se mohla poradit a která by mi pomohla. Jsem tak slabá. U nás je to strašné. Chybí láska téměř ve všem a u každého.
Hovořit je možné jen se služebnými,“ stěžuje si nejstarší Josefina. Zbytečně. Nikdo ji nevyslyší. Její otec považuje city za zbytečnost.
Tušení války „Zjara vypukne válka, to se všude říká. Mám skutečně strach. Německo a Francie již zbrojí. Bismarck řekl, že mír může trvat ještě 7 let, ale také jen 10 dní. Rusko s Rakouskem, Německo s Francií.
Belgie a Švýcarsko také zbrojí a opevňují hranice. Celá Evropa čeká válku,“ píše si v letech 1886/1887 Emilova dcera Josefina. Lidé kolem ní to cítí stejně. Pro plzeňskou továrnu je ale válka šancí dosáhnout obrovského jmění.
V roce 1886 zahajuje výrobu Škodova moderní ocelárna. Ocel té nejvyšší kvality, vyznačující se vysokou tažností, putuje nejenom do celého Rakousko-Uherska, ale i na Ukrajinu, do Polska, Ruska, a dokonce i na Balkán.
O čtyři roky později továrna rozšiřuje svoje portfolio o zbraně. Právě tohle se ukáže jako trefa do černého.
Stres způsobí smrt Škoda ze své továrny během 30 let vytvoří zbrojní podnik, kde pracuje 4000 dělníků. Roku 1899 rodinný podnik přemění na akciovou společnost a ponechá si funkci prezidenta a generálního ředitele.
Jeho zásluhy tehdy ocení dokonce sám císař František Josef I. (1830‒1916). „Uděluji vám titul rytíře,“ pronese a Emilovi kromě šlechtické hodnosti náleží i vyznamenání, železná koruna III. třídy. V roce 1900 má společnost Škoda hodnotu celkem 25 milionů rakouských korun.
Sám její zakladatel doplatí na neuvěřitelné pracovní nasazení. Umírá 8. srpna 1900, když se vrací z pobytu v lázních v rakouském Štýrsku. Ve vlaku mu praskne žaludeční vřed jako následek pracovního stresu.