Někdo dává přednost sladší vůni, jiný sází na svěží tóny. Parfémy doplňují naši image a podle odborníků zvolená vůně vypovídá mnohé o vlastnostech a povaze svého nositele.

V minulosti se stanou nejen darem pro bohy nebo výbavou na cestu do záhrobí, ale také velmi působivým diplomatickým argumentem.

Slovo parfém pochází z latinského „per fumare“, což znamená „pro kouření“ nebo „skrze kouření“. Má to dobrý důvod, protože za první parfémy se považují kadidlo a další pryskyřice, které starověké kultury spalují při náboženských obřadech, aby vznikl vonný dým.

Pořádně se nadechněte a vydejte se s námi po voňavých stopách do historie výroby parfémů!

Božské vůně

V roce 2003 odkryjí archeologové na Kypru nejstarší dochovaný parfém na světě, jehož vznik datují do období před více než 4000 lety.

Za zřejmě první zaznamenanou výrobkyni parfémů je považována mezopotámská žena jménem Tapputi, zmíněná na klínopisné tabulce z 2. tisíciletí. Používá květiny, olej a puškvorec s dalšími látkami, vše několikrát filtruje a destiluje.

Je to také první dochovaný text, který zmiňuje destilační zařízení. Ale není to jen Tapputi, kdo propadne kouzlu umění výroby vonných látek. Jsou to i kněží z různých starověkých kultur, například z Mezopotámie či civilizace kolem řeky Indus.

Parfémy a vonné látky se tehdy používají nejen při rituálech a obětinách, ale také jako symbol bohatství a moci. Například v Egyptě mají kněží při výrobě parfémů výsadní postavení.

Kromě jiného totiž vyrábějí i vonné masti a oleje pro balzamování zesnulých a výzdobu hrobek. Tamní chrámy jsou proto centry výroby parfémů, kněží uchovávají recepty a postupy na papyrech a předávají je z generace na generaci.

Jak voněla Kleopatra?

Na jejich tradici navazuje i slavná královna Kleopatra (69-30 př. n. l.), která využívá parfémy nejen pro náboženské účely, ale také pro osobní potěšení.

Některé zdroje uvádějí, že se Kleopatra voněla směsí myrhy, skořice, kardamomu, růže a lotosu, zatímco jiné mezi její oblíbené ingredience řadí růži, myrhu, kadidlo a další exotické vonné látky. Parfémy jsou pro ni i prostředkem k okouzlení a ovlivňování lidí:

podle legendy prý nechá napustit parfémem plachty své lodi před důležitým setkáním s jedním z nejvlivnějších mužů římského impéria Markem Antoniem (83-30 př. n. l.), aby vytvořila velkolepý dojem.

I díky tomu získá nejenom jeho podporu pro Egypt, ale také jeho lásku. Ve středověku, konkrétně v 9. až 11. století, arabští vědci zdokonalují ranou techniku destilace.

Je to zřejmě perský učenec Ibn Síná, na západě známý jako Avicenna (?980-1037), kdo zavede její použití pro výrobu alkoholových parfémů, což je významná inovace a zlepšení oproti mastným vonným olejům používaným ve starověku. Extrahuje esenciální oleje z květů a nejprve experimentuje s růží.

Parfémy pro královny

V 9. století přichází arabský myslitel zvaný Alkindus (805-873) se spisem, obsahujícím více než stovku receptů na vonné masti, oleje, aromatické vody a dalších 107 návodů pro výrobu parfémů.

Pro uherskou královnu Alžbětu Polskou (1305-1380) je na východě dnešního Maďarska vyrobena v roce 1370 takzvaná uherská voda, parfém z vonných rostlin v alkoholovém roztoku. Hlavní složkou originálního receptu je tenkrát rozmarýn.

Z 20. let 13. století se zachovají recepty na parfémy od mnichů z Florencie a toto umění poté vzkvétá i v renesanční Itálii.

V 16. století je osobním výrobcem parfémů pro francouzskou královnu italského původu Kateřinu Medicejskou (1519-1589) mistr René Bianchi († 1578), pocházející pravděpodobně z Itálie, možná z Florencie nebo Milána.

Traduje se, že jeho laboratoř je s jejími komnatami spojena tajnou chodbou, takže se nikdo nepovolaný nedostane k tajným recepturám. Opatření však mohlo mít i jiný pragmatický důvod:

tento muž se do historie nechvalně zapíše jako údajný travič, kterého si královna najímá, aby namíchal jedy pro její nepřátele.

Na komody i na záclony

I díky Renému se Francie stane jedním z evropských center výroby parfémů a kosmetiky. Pěstování květin pro tyto účely začíná ve 14. století a postupně se stane hlavním průmyslovým odvětvím jihu této země.

Francie a parfémy spolu zůstávají neodmyslitelně spojeny a například „sluneční“ král Ludvík XIV. (1638-1715) i jeho dvůr jsou vůněmi úplně posedlí. Parfémy se tehdy používají nejen na tělo, ale i na rukavičky, oblečení a dokonce i nábytek.

V 19. století se objevují první syntetické vonné složky, například kumarin (vůně s podtóny čerstvě pokosené trávy, bylin a karamelu) nebo vanilin. Díky tomu parfémy nabývají úplně nové podoby. Dnes se používají syntetické i přírodní ingredience.

Mezi přírodní složky patří výtažky z květů, listů, kořenů i citrusových plodů. Některé z nich mají zvláštní názvy, často narazíme například na bergamot, fazoli tonka, neroli, ylang-ylang nebo vetiver. Co se za nimi skrývá?

Tajemství ingrediencí

Bergamot je malé citrusové ovoce, které se běžně nedá jíst, protože je příliš kyselé, ale kromě parfémů jím voní například čaje Earl Grey nebo tabáky a chutná nám i v různých nápojích.

Fazole tonka nejsou boby ani fazole, ale fermentovaná semena stromu silovoň obecný. Jejich aroma bývá popisováno například jako směs čokolády, koření a třešní.

Neroli se říká esenciálnímu oleji z květů hořkého pomerančovníku, ylang-ylang je pro změnu olej z květů stromů kananga vonná. A co si představit pod názvem vetiver?

Je to tráva původem z Indie jménem vetiverie ovsuchovitá, česky též vousatka draslavá nebo zlatovous draslavý. Každý z nás preferuje jiné vůně, ale pokud vám nevyhovují ty z běžné nabídky, můžete sáhnout po takzvaném niche parfému.

Niche parfémy, kladoucí důraz na jedinečnost a originalitu, bývají ozvláštněny drahými a vzácnými esencemi a také jejich flakóny jsou často hotová umělecká díla.

A kdo má specifické požadavky, může si nechat vyrobit originální parfém na míru dle svých představ!