Od kdy vlastně musí kněží dodržovat celibát? Spousta z nich, včetně biskupů a papežů, nehleděla na stanovená pravidla a ve velkém plodila děti.
Už v počátcích existence křesťanství, v dobách života Ježíše Krista a po jeho smrti, se objevuje silná snaha, aby se celibát (z latinského caelebs, tedy svobodný), tedy závazek života bez manželství, stal nezbytnou součástí kněžské služby.
Definitivně k ustanovení celibátu dochází ale až ve 12. století na Druhém lateránském koncilu v roce 1139, kde papež Inocenc II. (†1143) prohlašuje všechna manželství uzavřená duchovními za neplatná.
Do hry se dostává majetek
Už předtím se ale na ženaté kněze hledělo skrz prsty. Například papež Řehoř VII. (+1085) jim zakazuje účast na bohoslužbách.
Důvody pro celibát vysvětlují různí historici odlišně – nejenom jako požadavek duchovní čistoty a přiblížení se životu Krista, ale i zamezení rozkrádání farního majetku rodinou duchovního.
Nemusí jít ale vždy jenom o rozkradení, v dědictví by se majetek musel dělit mezi rodinné příslušníky.
Porušovatelé i zastánci
Někteří kněží i papežové ovšem toto pravidlo i nadále porušují. Například existují zprávy z roku 1171, podle nichž měl opat z Canterbury 17 dětí. Biskup z Lutychu, žijící ve stejné době, údajně zplodil dokonce až 65 potomků a sesadili ho kvůli tomu z funkce.
Proti tomu vypadá papež Alexandr VI. (1431–1503)., který měl čtyři potomky, jako úplný břídil. Najdou se ale naopak i horliví zastánci toho, aby církevní představitelé zůstávali svobodní a mohli se naplno věnovat duchovní službě.
U nás celibát podporuje například olomoucký biskup Jindřich Zdík (asi 1083–1150) nebo arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364).
