Zoufalý ženský pláč se v pozdních nočních hodinách 23. června 1858 rozléhá jedním domem v italské Boloni. Před stavením židovského obchodníka Mortary stojí kočár s emblémy Papežského státu a právě k němu teď míří skupinka stráží.

Jeden z mužů v náručí pevně svírá vyděšeného šestiletého chlapce. Jeho otec po něm marně natahuje ruce, matka omdlévá.

Edgardo (1851–1940) přichází na svět jako jedno z osmi dětí majetného židovského obchodníka z Boloni Salomona Mortary. Když je batoleti zhruba 16 měsíců, dostává však vážnou nemoc.

Doktor už nad ním láme hůl a doporučuje ustaraným rodičům, aby se připravili na nejhorší. „Jak zemře, přijde do pekla,“ říká si tehdy v duchu Edgardova mladičká chůva Anna Morisiová. Dívce je nějakých 16, 18 let. Příliš rozumu nepobrala, je negramotná, zato je oddaná katolička.

Ve strachu o život svého malého svěřence se sklání nad chlapcovou postýlkou a čistou vodou zkrápí jeho hlavičku„Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého,“ pronáší přitom šeptem.

Sama si důsledků celé situace není nejspíš vůbec vědoma, ale právo, tehdy platné v Papežském státě (Boloňa se nachází na jeho území), jí to ve výjimečné situaci dovoluje…

Záležitost inkvizice

Malý Edgardo se zakrátko z ošklivé choroby skutečně jako zázrakem vzpamatovává. O tom, že je pokřtěný, netuší ani on, ani jeho rodiče. Anna Morisiová o svém činu také nemá potřebu někde vykládat. Roky plynou.

Jednoho dne, krátce předtím než Edgardo oslaví sedmé narozeniny, se ale jeho bývalá chůva přece jen svěřuje s tajemstvím svému faráři. Boží služebník v té chvíli strne hrůzou.

Kanonické právo přece jasně praví, že „žádný Žid nesmí vychovávat pokřtěné dítě, i kdyby bylo jeho vlastní“. Případ se mu ovšem zdá nad jeho síly, a tak kontaktuje boloňskou inkvizici.

Odtud už zpráva o případu letí až do Říma, přímo k papeži Piovi IX. (1792–1878). Ten nelení a pověřuje karabiniéry, aby pokřtěné dítě okamžitě přivezli pod jeho ochranu do věčného města.

Bez jakéhokoli varování tak do domu Mortarových uprostřed noci vtrhne policie s inkvizicí za zády a unáší jejich syna.

Císaři provedl pitomost 

Únosci přivážejí dítě do Říma a představují ho papeži. „Prohlásil se tehdy za mého adoptivního otce,“ vzpomíná na Pia IX. už dospělý Edgardo Mortara. Chlapec má být na náklady Vatikánu vychován v křesťanské víře.

Když do města o osm dní později přijíždějí jeho rodiče, aby ho získali zpátky, nachází se hoch v papežově osobní péči. Vrátit dítě zoufalému otci a matce? Ani náhodou!

Případ malého Mortary se brzy probírá v římských kavárnách i v těch nejzapadlejších italských vesničkách. Zprávy o něm se šíří jako mor. Překonávají Alpy a prorážejí si cestu na panovnické dvory Evropy.

Ve Vídni nad papežskou zvůlí žasne císař František Josef I. (1830–1916), v Paříži se pohoršuje Napoleon III. (1808–1873). „Jak je tohle možné?

Držím v Římě své vojáky, a on mi udělá takovou pitomost,“ vzteká se nad Piovým jednáním francouzský panovník. Po celém světě se ozývají vlivní Židé. O návrat dítěte k jeho pokrevním rodičům se zasazují i bohatí Rothschildové.

Impuls k válce

„Pryč s papežem, který unáší děti!“ Itálií se šíří revoluční nálada, které případ rodiny Mortarových hraje do karet. Liberálně smýšlející lidé mají dost všemocného papeže, který si může dovolit, co se mu zlíbí.

Proti Piovi IX. teď stojí i světové mínění a toho využívá Piemont, součást Sardinského království na severu Apeninského poloostrova.

Právě odtud se čím dál hlasitěji ozývá volání, že by papež neměl vládnout jako světský panovník a Itálie by se měla konečně sjednotit. Už v roce 1859 se Piemont pouští do války s Papežským státem.

Je jen otázkou času, než Piovi nepřátelé pokoří drtivou většinu území, které doposud patřilo Svatým otcům. Záhy papeži zůstává pouze Řím a za jeho zdmi dospívající Edgardo Mortara.