Nehody se stávají a nevyhýbají se nikomu. V některých místech však mohou být jejich důsledky katastrofální. Kde lidé umírali kvůli nedbalosti jiných? Kolik nevinných životů si vyžádaly zbytečné katastrofy?

Nejtragičtější požár lesa

Kdy: 2. srpna 1936

Kde: Kurša, Rjazaňská oblast, Rusko

Počet obětí: 1200

Rjazaňská oblast Ruska se nachází na jihu evropské části země, asi 200 km jihovýchodně od Moskvy. Tvoří ji především nížiny s občasnými zalesněnými pahorky. A právě zde bylo po bolševickém puči, k němuž došlo roku 1917, vybudováno město Kurša.

Určeno bylo především pro dřevorubce a dělníky dřevozpracujícího průmyslu, kteří se měli do oblasti přesunout i s rodinami.

Domy byly vybaveny jen tím nejnutnějším, protože vytěžené dřevo potřeboval Sovětský svaz využít jinde, na zdejších lidech se proto šetřilo, nebyli důležití.

Nejdříve naložte dřevo, pak si zachraňte životy

Léto v srpnu 1936 bylo opravdu horké, proto není divu, že začaly rjazaňské lesy hořet. Na evakuaci obyvatel Kurši však nikdo nepomyslel.

Když v noci na 2. srpna zaslechli obyvatelé osady nezaměnitelné zvuky lesního požáru, rozhodly se ženy s dětmi nastoupit do úzkokolejného vlaku, který převážel dřevo do nedaleké vesnice Tumské, a ohni tak uniknout.

Bohužel musely čekat, než se do vlaku naloží dřevo, to bylo cennější než lidské životy. Pak už bylo na únik pozdě.

Hořící větve zapálily vlak

Vlak si sice statečně razil cestu lesem, v korunách stromů však už přeskakovaly plameny. Stačilo tak jen pár hořících padajících větví a ohnivému peklu nikdo z cestujících neunikl. Vlak se změnil v hořící pochodeň.

Při tragédii zahynulo přes 1200 lidí, zachránilo se jich jen 20. Těm šťastnějším se totiž podařilo schovat se ve studni a malém rybníčku, nebo stihli doběhnout na nedaleký lysý kopec.

Tragédie je málo známá, informace o jejích obětech zanikly v hrůzách druhé světové války. Dnes je v oblasti přírodní rezervace, katastrofu připomíná jen kříž a mohyla, nacházející se u tehdejšího nádražíčka.

Jaderný výbuch v Majaku

Kdy: 29. září 1957

Kde: poblíž města Ozjorsk, Čeljabinská oblast, Rusko

Počet obětí: až 8000

Na počátku studené války zaostával Sovětský svaz za USA v oblasti vývoje jaderných zbraní. Proto spustil program na výzkum, vývoj a výrobu obohaceného uranu a plutonia k produkci atomových bomb.

V Čeljabinské oblasti Ruska poblíž utajovaného města Ozjorsk vyrostl ve spěchu, mezi roky 1945–1948, jaderný kombinát Majak.

Město Ozjorsk patřilo mezi takzvaná uzavřená města, ve kterých platila přísná pravidla pro pohyb a pobyt osob, často se tajila jejich samotná existence.

Nejznečištěnější místo na planetě

K chlazení všech 6 reaktorů jaderného komplexu Majak byla využívána voda z největší vodní plochy v okolí, jezera Kyzyltaš, které tak bylo rychle kontaminováno kvůli otevřenému chladicímu okruhu.

Nejblíže komplexu se nacházelo jezero Karačaj, to bylo ale příliš malé na poskytování vody k chlazení, zato se stalo pohodlným odkladištěm radioaktivního odpadu s vysokou úrovní radiace. Dodnes je jezero nejvíce znečištěným místem na planetě!

Když selže chlazení, lítá radioaktivní odpad

Roku 1953 byly v místě vybudovány ocelové nádrže na betonovém podkladu, ovšem kvůli vysoké radioaktivitě odpadu docházelo k jejich zahřívání. Proto bylo kolem každé nádrže zbudováno 20 chladicích tanků. Monitorování jejich chodu však nebylo dostatečné.

V roce 1957 proto selhal chladicí systém jedné z nádrží, jež obsahovala asi 70 až 80 tun kapalného radioaktivního odpadu, a nebyl opraven.

Teplota v něm začala stoupat, což vedlo k odpařování vody a vzniku sušeného odpadu, jež tvořil hlavně dusičnan amonný a acetáty.

Přísně utajený jaderný výbuch

V důsledku chemické reakce došlo dne 29. září 1957 k výbuchu o síle 70 až 100 tun TNT. Ten odhodil betonové víko tanku. Naštěstí se nespustila jaderná reakce, i tak ale do okolí uniklo 80 tun radioaktivního materiálu.

V příštích 11 hodinách se radioaktivní mrak posunul na severovýchod do vzdálenosti až 350 km od nehody a došlo ke kontaminaci oblasti o rozloze až 20 000 km2. Vzhledem k utajení komplexu Majak Sověti o nehodě mlčeli, až s týdenním zpožděním došlo k evakuaci 10 000 lidí z postižené oblasti, ovšem bez vysvětlení.

O události se hovoří jako o Kyštymské katastrofě, protože Kyštym byl nejbližším neutajovaným městem.

Lidem odpadávaly cáry kůže…

Informace o radioaktivním spadu nad SSSR se v západním tisku objevily až v dubnu 1958. Přesnější informace o tom, k čemu v komplexu Majak skutečně došlo, však podal až 18 let po katastrofě sovětský disident Zhores Medveděv (1925–2018), který líčil, jak se v Sovětském svazu začali objevovat lidé, jimž odpadávala kůže z tváří, rukou a dalších exponovaných částí těla.

Je těžké odhadnout, kolik životů si nehoda vyžádala, neboť rakovinu vzniklou jaderným ozářením není možno rozeznat od jiných forem rakoviny. Hovoří se o šesti až osmi tisících obětí.

Na žebříčku nejhorších jaderných katastrof zaujímá třetí místo po Černobylu a Fukušimě.

Únik spor antraxu

Kdy: 2. dubna 1979

Kde: Sverdlovsk (dnešní Jektatěrinburg), Rusko

Počet obětí: 66

Dnešní Jekatěrinburg je čtvrtým největším městem Ruska, často bývá označován za třetí hlavní město země. Rozkládá se na severovýchodním podhůří Uralu na březích řeky Iseť, je tak pomyslnou branou mezi evropskou a asijskou částí Ruska.

Hlavní a nejlidnatější město Uralu se z něj rozhodli učinit komunisté. Roku 1924 ho přejmenovali na Sverdlovsk podle významného revolucionáře Jakova Sverdlova (1885–1919).

Následně se zde realizovaly gigantické industrializační projekty, jež pokračovaly i po válce. V rámci nich byl zbudován také obří vojenský komplex, ve kterém se vyráběly biologické zbraně na bázi antraxu.

Proč se nikdo nedozvěděl o odmontovaném filtru?

Pokud se bakterie, jež způsobují sněť slezinou neboli antrax, dostanou do plic, vyvine se plicní edém a dojde k těžkému selhání dechových funkcí, které mohou mít za následek i smrt.

V zařízení ve Sverdlovsku, které se tvářilo jako běžná farmaceutická továrna, se sušily spory antraxu, které se pak plnily do bojových hlavic. Roku 1979 však došlo k tragédii.

Jeden z techniků odpolední směny při pravidelné údržbě odmontoval v sušárně zanesený filtr HEPA, jež propustí pouze molekuly vzduchu. Nechal o tom vzkaz veliteli odpolední směny, podplukovníkovi Nikolaji Černyšovovi.

Antrax unikal několik hodin

Ten však toho dne pospíchal domů, a tak vzkaz o odmontovaném filtru zapomněl zanést do provozního deníku. Noční směna tudíž zahájila práci bez HEPA filtru, jenž čistil vzduch vycházející ze sušárny od spor antraxu.

Než si toho jeden z techniků všiml a velitel směny dal pokyn zastavit provoz, uběhlo několik hodin. Do ovzduší v okolí továrny proto uniklo několik kilogramů prachu se sporami antraxu.

Štěstím v neštěstí bylo, že vítr foukal směrem od města, do neobydlené průmyslové zóny. I tak se nakazilo 96 osob, přičemž 66 z nich zemřelo.

Za nákazu může zkažené maso

Kdyby foukal vítr směrem k milionovému městu, počet obětí by byl mnohonásobně větší. Sovětská vláda se snažila událost ututlat, proto vydala prohlášení, že za úmrtí mohlo zkažené maso, se kterým manipulovali zaměstnanci masných závodů.

Antrax se totiž může přenášet i kožní cestou přímým kontaktem s nakaženými zvířaty nebo požitím jejich masa. Jako preventivní opatření dokonce vláda nařídila vybití toulavých psů, kteří toto maso údajně pojídali z popelnic. Nakaženými však byli hlavně noční zaměstnanci „farmaceutické firmy“.

Boris Jelcin přispěl k šíření antraxu

Tehdejší představitel komunistické strany a budoucí prezident Ruské federace Boris Jelcin (1931–2007) dokonce nařídil ostříhání stromů a keřů v okolí továrny a opláchnutí ulic a střech vodou.

Tím však situaci jen zhoršil, protože přispěl k tvorbě druhotných aerosolů, které nakazily další osoby a významně prodloužily dobu trvání epidemie.

V roce 1981 byla výroba přesunuta jinam, a to včetně personálu, nevyjímaje podplukovníka Černyšova, který, ač za vznik epidemie nesl přímou odpovědnost, nebyl nikdy potrestán.

Výbuch v továrně na hnojiva

Kdy: 21. září 1921

Kde: Ludwigshafen, Německo

Počet obětí: asi 600 osob

V továrně BASF v německém Oppau, jež je dnes součástí Ludwighafenu, se vyráběl síran amonný, jakožto hnojivo, už od roku 1911. Vlivem nedostatku síry v průběhu 1. světové války se začal jako hnojivo využívat také dusičnan amonný, protože při jeho výrobě si Němci vystačili s domácími zdroji bez nutnosti dovozu surovin ze zámoří.

Na rozdíl od síranu ale dusičnan snadno pohlcuje vzdušnou vlhkost, vlivem čehož se směs síranu a dusičnanu vlastní tíhnou měnila v tuhou, sádře podobnou hmotu a ulpívala na stěnách sila, kde bylo hnojivo skladováno.

Na výbušninu jedině dynamitem

Dělníci by jej mohli z jeho zdí odstraňovat krumpáči, ale to bylo příliš riskantní, protože uvolněné kusy by je mohly zavalit. K rozbíjení směsi se tak běžně užívalo dynamitu.

Ač se z bojiště 1. světové války vědělo, že je dusičnan výbušný, na základě testů z roku 1919 se věřilo, že směsi obsahující méně než 60 % dusičnanu jsou stabilní. Proto vedoucí závodu rozhodli o uskladnění směsi 50/50 v množství 50 000 tun do sila. Všechny odstřely probíhaly dobře, až do osudného rána 21. září 1921.

Po výbuch zbyl jen obří kráter

Neví se, zda příčinou exploze byly nařízené změny vlhkosti směsi (ze 4 na 2 %), jež snížily i její hustotu, nebo k ní přispěla spíše nehomogennost směsi, kdy v některých jejích částech byla koncentrace dusičnanu vyšší.

Každopádně onoho osudného dne došlo v 7:30 ráno ke dvěma půl minuty po sobě jdoucím výbuchům, které vytvořily kráter o šířce 90 x 125 m a hloubce 19 m.

Roztříštěné sklo, vytrhané koleje

Odhaduje se, že měla sílu ekvivalentní výbuchu 1–2 kilotun TNT. 80 % budov v Oppau bylo zničeno, bez domova se tak ocitlo na 6500 osob. Tlaková vlna způsobila rozsáhlé škody v blízkém Mannheimu, ležícím za řekou Rýn.

Strhávala rovněž střechy v okruhu 25 km od místa výbuchu a okna vybíjela v ještě větší vzdálenosti včetně vitráží katedrály ve Wormsu, vzdálené 15 km severně.

V 30 km vzdáleném Heidelbergu zase musela být kvůli roztříštěnému sklu zastavena doprava, tramvajové koleje byly také vytrhané.

Vybuchlo jen 10 % uloženého hnojiva

Během 48 hodin po výbuchu bylo nalezeno 500 mrtvých těl, celkový počet obětí nakonec přesáhl 560 osob, další tisíce jich byly zraněny.

Škody se vyšplhaly na 321 milionů marek, což se rovnalo asi 7 milionům tehdejších dolarů (asi 104 milionů dnešních dolarů, tj. 2,7 miliard korun). V Německu totiž došlo mezi roky 1919–1924 k hyperinflaci. Na výbuchu se přitom podílela jen desetina uloženého množství hnojiva.

Srážka lodí, vezoucích munici

Kdy: 6. prosince 1917

Kde: přístav Halifax, Kanada

Počet obětí: 3000 osob

Dne 5. prosince 1917 připlula k přístavu v kanadském Halifaxu loď Mont Blanc, na jejíž palubě se nacházelo asi 2400 tun výbušnin, zejména TNT, kyseliny pikrové a střelné bavlny, a dále 200 tun hořlavin, především benzenu.

Loď však nebyla vpuštěna do města, protože dorazila až po soumraku, když již byly spuštěny protiponorkové sítě, které chránily Halifax před německými ponorkami a loďmi.

Stejně dopadla i norská loď Imo, jejíž nakládka uhlím se opozdila, a tak nestihla opustit Halifax včas.

My z trasy neuhneme!

Následující den, 6. prosince 1917, se ráno v 7:30 obě lodě pokusily proplout úzkou částí přístavu, označovanou jako Úžiny.

Ani jedna se zpočátku nechtěla odklonit ze své trasy, úhybné manévry tak zahájily obě lodě pozdě, což nakonec vedlo k jejich vzájemné srážce. V 8:45 narazila příď Imo do pravého boku Mont Blancu, což způsobilo zapálení přepravovaného benzenu a kyseliny pikrové.

Oheň se nekontrolovaně šířil, posádce se ho nepodařilo uhasit, a tak vzhledem k charakteru nákladu na palubě raději na záchranných člunech opustila loď.

Nejsilnější exploze nejaderných výbušnin

Mont Blanc se pokoušely uhasit a odtáhnout na otevřené moře další lodě, neuspěly však. V 9:04 náklad Mont Blancu vybuchl.

Exploze měl sílu asi 3000 tun TNT (atomová bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla účinek asi 15 000 tun TNT), více než jakákoli jiná lidmi způsobená exploze před ní.

Ta proměnila loď v ohnivou kouli, nad kterou se ve výšce 1,6 km vytvořil obří hřibovitý oblak. Na různé části města začaly dopadat kusy horkého kovu. Výbuch vyvolal vlnu tsunami o výšce 18 metrů, která zabila mnoho lidí a loď Imo hodila na dartmouthské pobřeží. Všechna okna ve města byla vysklená, všude se válely střepy.

Střepy, vytrhané koleje a oheň

Na město padal černý déšť nespotřebovaného uhlí z lodi. Protože k události došlo na začátku zimy, kdy si lidé dělali zásoby paliva, rozhořely se vlivem tlakové vlny a poničení krbů a pecí různé lokální požáry.

Hasiči se na pomoc sjeli i z blízkého okolí, ovšem jejich hadice byly nekompatibilní s hydranty. Zničeno bylo 1,32 km2 Halifaxu, oblast do 1,6 km od místa výbuch byla neobyvatelná. Explozi bylo slyšet a cítit až v 215 km vzdáleném Charlottetownu.

Kotva Mont Blancu dopadla ve vzdálenosti 3,78 km od epicentra výbuchu, hlaveň děla pak přistála v Darthmouthu, asi 5,5 km východně od Halifaxu.

Hrdina zachránil 300 lidí

Počet přímých obětí výbuchu je odhadován na 2000, dalších 1000 pak podlehlo následkům svých zranění později. Obětí mohlo být více, nebýt hrdinství Vince Colemana, železničního dispečera.

Ten mohl ze stanice utéct do bezpečí, ale raději cenné minuty věnoval odeslání telegrafické zprávy, která varovala vlaky, aby se Halifaxu vyhnuly. Zachránil na 300 životů. Mnoho lidí mělo po výbuchu poškozený zrak od odlétávajících skleněných střepů.

Jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Vyšší výskyt poranění očí vedl k tomu, že jim lékaři lépe porozuměli, a tak zde došlo k významnému pokroku v oční medicíně. Halifax se díky tomu stal mezinárodně uznávaným centrem léčby slepoty.

Zřícení masivu do přehrady

Kdy: 9. října 1963

Kde: Benátsko, Itálie

Počet obětí: 2117

V roce 1956 se začala stavět přehrada Vajont asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc.

Zadržení velké vodní rezervy v alpském předhůří mělo stačit k zajištění dostatečné výroby elektřiny pro Benátky, Milán, Turín a Modenu v době sucha, protože řeka Piava trpěla dvakrát do roka (v zimě a v létě) nedostatkem vody.

Původně projekt počítal s postavením klenuté betonové hráze o výšce 202 metrů, nakonec byla odsouhlasena výška 261,6 metru. Objem nádrže tak byl ztrojnásoben.

Utajené sesuvy stavbu neohrozí

Projekt byl předložen příslušným úřadům roku 1943, většina členů komise však byla ve válce, a nemohla se tak účastnit hlasování. Přesto byl projekt odhlasován a výsledky tohoto zasedání nikdy nebyly zpochybněny.

Během stavebních prací, zahájených roku 1956, byl projekt několikrát upravován, protože došlo k drobným sesuvům masivu. Byla do něj proto dodatečně vtlačována betonová injektáž.

V roce 1960 se pak do nádrže zřítilo 700 000 m3 masivu, aniž by byly způsobeny jakékoli škody.

Masivní sesuv vytvořil obří vlnu

Univerzita v Padově vypracovala na základě toho studii, kde označila napuštění nádrže po kótu 700 m. n. m za bezpečnou. Mezi roky 1961–1963 byla přehrada několikrát naplněna a vypuštěna, aby se zabránilo sesuvu okolního terénu.

Lidé z údolí si čím dál častěji stěžovali na zemětřesení způsobená pohybem půdy a hlasité zvuky z kopce Monte Toc, nikdo jim ale nevěnoval pozornost.

K nejhoršímu tak došlo 9. října 1963 ve 22:39. Tehdy se rychlostí 110 km /h sesunulo 270 milionů m3 skalnaté půdy, tedy skoro dvojnásobek objemu nádrže, ze stěny kopce Monte Toc do přehrady.

Voda zničí vše, co jí stojí v cestě

To z ní vytlačilo vodu o objemu 25 milionů m3 (1/6 objemu nádrže), která vytvořila mohutnou vlnu, jež se hrnula do údolí. Cestou smetla několik drobných vísek.

Největší katastrofu způsobila vlna v městečku Longarone pod hrází na konci soutěsky, které bylo prakticky srovnáno se zemí. Zahynulo v něm přes 2000 obyvatel.

Stavební inženýři a další odpovědné osoby byly odsouzeny k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 21 let.