„Bojovat s Rusy není žádná radost. Nedokážou se postavit na odpor jako jiní muži, ale hned berou nohy na ramena,“ povzdechne si po vítězství u Narvy švédský Karel XII. O devět let později bude všechno jinak…

„Zatracení Švédové!“ zuří car Petr Veliký (1672–1725). Po nástupu na trůn v roce 1689 chce zmodernizovat svoji zem a udělat z Ruska námořní velmoc. Jenže to druhé se jeví jako nepřekonatelný problém. Chybí mu totiž pořádný přístav.

V Černém moři ho vybuduje jen těžko, v cestě mu stojí mohutná Osmanská říše. A co pobřeží Baltu? To pro změnu ovládají ti zpropadení seveřané.

Pomocnou ruku mu nabídnou v roce 1699 dánský král Fridrich IV. (1671–1730) a saský kurfiřt a polský král August II. Silný (1670–1733). I jim leží Švédsko v žaludku a k plánované válce přizvou také Rusko. Petr Veliký neváhá.

Koneckonců, mladičký švédský král Karel XII. (1682–1718) nebudí přehnané obavy, tak proč této šance nevyužít…

Podmínky budu diktovat já!

Spojenci zaútočí zkraje roku 1700, Karel XII. se však zaskočit nenechá. Nejprve se vypořádá s Fridrichem IV. Potom vyrazí na pomoc městu Narva (v dnešním Estonsku), které oblehly ruské jednotky.

A třebaže jsou Švédové v početní nevýhodě, 30. listopadu 1700 obrátí nepřítele na útěk. Cestu na Moskvu mají volnou… Jenže Karel XII. má jiné plány. Vtrhne do Polska, aby skoncoval s Augustem II. Silným.

Tentokrát však nejde všechno podle plánu a tažení se protáhne až do léta 1706. Petr Veliký mezitím neztrácí čas. Vybuduje novou armádu, udeří na Karlovy baltské přístavy a v ústí řeky Něvy založí Petrohrad. Následně se rozhodne vyjednávat o míru, jenže narazí.

Nabídku, že kromě Petrohradu a Narvy zůstane zbytek baltského území ve švédských rukou, jeho rival odmítne.

„Car ještě není dost pokořen na to, aby přijal podmínky míru, které mu nadiktuji já,“ prohlásí Karel XII a v srpnu 1707 vytáhne se 40 000 mužů směrem k ruské metropoli.

Rozhodne zraněná pata

Jeden problém za druhým. Švédům se prostě nedaří. Vázne jim zásobování, a tak musí Karel XII. v létě 1708 změnit plány. Moskva počká, místo toho se stočí na jih na Ukrajinu, kde dozrává bohatá úroda.

Neobvykle kruté zimě, která onoho roku zasáhne Evropu, však neuteče. Jeho armáda je na pokraji sil, co nejdřív proto musí dojít k rozhodujícímu střetu… U Poltavy se v červenci 1709 postaví Švédům zcela jiní Rusové – odhodlanější a sebevědomější.

Přesto Karel XII. vymyslí plán, který má velkou šanci na úspěch. Jenže pak ho trefí do paty ruská kule a rázem je všechno jinak. Velení v bitvě převezmou za zraněného krále jeho generálové, kteří selžou.

Tisíce Švédů skončí v zajetí a Karel XII. jen tak tak stačí uprchnout do Osmanské říše.

Poddaní si oddychnou

Do Švédska, kde nebyl dlouhých 15 let, se Karel XII. vrátí v roce 1714. Touží po odplatě, a i když jeho poddaní už mají války plné zuby, naplánuje nové tažení. Petra Velikého tentokrát nechá být, raději se vrhne na Dánsko, jeho spojence.

Při obléhání pevnosti Fredrikshald (dnešní Halden na jihu Norska) je však 30. listopadu 1718 zabit nepřátelským střelcem. A zatímco Švédy jeho smrt příliš nemrzí, Petr Veliký svého rivala opláče.

„Můj drahý Karle, je mi tě líto!“ údajně vykřikne, když se tu špatnou zprávu dozví. Pak nařídí, aby všichni u ruského dvora týden nosili smuteční šaty. Na druhé straně – jeho zemi už na cestě stát se velmocí nikdo a nic nezastaví…