Papež Alexandr IV. uznává v říjnu roku 1260 nemanželské děti českého krále Přemysla Otakara II.: syna a dvě dcery. Do Čech ale putuje listina, která jasně říká, „že žádné z těchto dětí nemá v budoucnu právo usednout na český trůn.

“ Královský trůn jim tak unikne jen o vlásek. Kdyby hlava církve rozhodla jinak, mohl se Mikuláš I. po vraždě Václava III. stát českým panovníkem…

Mikuláš I. Opavský (1255–1318), syn Přemysla Otakara II. a dvorní dámy Anežky z Kuenringu (asi 1236–?) nemá zrovna na růžích ustláno. Tatínek ho sice nenechá bez prostředků, když mu zajistí vládu nad Opavskem, ale svoje místo si tu musí po návratu z uherského zajetí po bitvě na Moravském poli vydobýt.

Nejdříve se utká s nevlastní matkou, královnou vdovou Kunhutou Uherskou (1245–1285) a jejím milencem Závišem z Falkenštejna (1250–1290), kteří se usadí v Hradci nad Moravicí. Později musí svést boj i se svým nevlastním bratrem, českým králem Václavem II. (1271–1305). I když spor skončí smírem, Václav II. už má připravený plán, jak se sourozence na chvíli zbavit: „Budete vyjednávat v našem zájmu.“ Loajální Mikuláš odjíždí do Polska a svým dílem přispěje k zisku polské koruny pro Václava.

Ani po návratu ale nemá klid. Konflikt s místní šlechtou ho v roce 1311 přiměje odejít do ústraní brněnského minoritského kláštera, kde dožije „dosti jsa chud na statky, ale bohat ctnostmi.“

Oceněný vévoda

Syn královského levobočka Mikuláš II. Opavský (1288–1365) získá úřad královského komorníka a ještě za otcova života stihne v roce 1318 převzít Opavsko v dědičné léno od českého krále Jana Lucemburského (1296–1346). Na dvoře Jana i jeho syna Karla IV. (1316–1378) úspěšně uplatňuje svoje diplomatické umění. Lucemburkové jeho zásluhy ocení, když roku 1336 zemře ratibořský kníže Lešek (1290/1292–1336). „Právem vám náleží ratibořský úděl,“ prohlásí roku 1337 Jan Lucemburský a knížecím trůnem v dnešní slezské Ratiboři (nyní Polsko) a titulem slezského vévody se mu odvděčí za prosazování lucemburské politiky ve Slezsku.

Mikuláš svoji pozici sám obratně posiluje sňatky s dcerami z rodu polských Piastovců. Pokračovat v tom budou i další potomci opavských Přemyslovců.

Zabiják královských rádců

Nezvykle tvrdým pánem se stává Jan II. (1365–1424), který ratibořské knížectví zdědí po svém otci Janovi I. Nemá slitování, například nechá za nepříliš závažný přečin utopit dva kněze, a proto se mu přezdívá mistr Hanuš coby mistr popravčí.

Vyšvihne se až do úřadu královského hofmistra českého krále Václava IV. a zároveň i člena nejvyšší královské rady. Myslí si, že někteří šlechtici mají na krále příliš velký vliv, a tak se rozhodne vzít věc do vlastních rukou.

„Vaše přítomnost na radě není nutná,“ vysvětluje 11. června 1397 Václavovi. Král se nenechá dvakrát přemlouvat a místo na královskou radu na Karlštejně zamíří na lov. Jan II. nechá obsadit jednací síň strážemi.

Společně s dalšími pak zabijí čtyři královy oblíbence. Václavovi pak sdělí, že zničil nebezpečné spiknutí.

Marnotratník bez majetku

Armošt Opavský (†1464), v pořadí čtvrtý syn Přemysla I. Opavského se proslaví jako černá ovce rodiny. Chová se marnotratně. Svůj podíl na majetku prodá a stihne zastavit i dědictví svých synovců, jejichž je poručníkem.

Když nemá nic, neváhá se obrátit na krále Jiřího z Poděbrad. „Prosím o přístřeší a útočiště,“ žádá korunovanou hlavu. Jiří mu ji ochotně poskytne, ale jak se říká: Něco za něco. Král využije situace.

Hledá totiž základnu pro svoje potomky, kteří si také nemohou dělat nároky na královský trůn (narodili se před jeho korunovací). Proto Jiřího syn Viktorín z Poděbrad (1443–1500) získává otcovým obratným obchodem titul opavského vévody.