XI. letní olympijské hry připadly na rok 1936 a konaly se v Berlíně. Největší sportovní svátek na světě byl ale poznamenán nastupujícím nacismem. Německý kancléř a vůdce Adolf Hitler se rozhodl využít hry k propagaci své ideologie o árijské nadřazenosti.
Na monumentálním olympijském stadionu v německé metropoli zní 1. srpna 1936 olympijská hymna, kterou pro tuto příležitost složil domácí skladatel a dirigent Richard Strauss (1864–1949). Poprvé v historii her hoří olympijská pochodeň.
Téměř čtyři tisíce sportovců pochodují dovnitř sportovního cvičiště a těší se, až spolu změří síly a budou bojovat o medaile. Podobně natěšení jsou i diváci, ti na stadionu a také – poprvé v historii – ti u televizních obrazovek.
Před zaplněné tribuny vystupuje Adolf Hitler (1889–1945) se svým proslovem. Olympijské hry pod taktovkou nacistů oficiálně začínají.
Co hrám předcházelo
O tom, že se olympijské hry budou konat v Berlíně, se rozhodlo v roce 1931, tedy ještě před tím, než se dostali k moci nacisté a Adolf Hitler. Šlo o snahu navrátit Německo do světového společenství po jeho porážce v první světové válce.
Hitler o pořádání olympijských her neměl zájem, nebyl totiž zrovna příznivcem spolupráce mezi státy a národy.
Německý ministr pro veřejnou osvětu a propagandu Joseph Goebbels (1897–1945) však Hitlera přesvědčil, že je taková událost skvělou příležitostí předvést celému světu dokonalost třetí říše a její ideologie. Právě Geobbels se pak staral o propagandistický obraz olympijských her.
Židovští sportovci a bojkot zemí
Pro Hitlera bylo nepředstavitelné, že se her mohli účastnit židovští sportovci. Vyloučení židovských sportovců nacisty z německého olympijského týmu však vyvolalo mezinárodní spor.
Mezinárodní společenství zákaz odsoudilo jako porušení olympijského kodexu o rovnosti a fair play a vyzvalo ostatní země k bojkotu her.
Šéf olympijského výboru USA Avery Brundage (1887–1975) nejdřív tento bojkot podporoval, ale poté, co se zúčastnil inspekce v Německu, změnil názor a veřejně prohlásil, že se zde se židovskými sportovci zachází spravedlivě.
V září 1934 Spojené státy oznámily, že se zúčastní olympijských her v Berlíně. Celosvětovému tlaku na bojkot her nakonec podlehl jen Sovětský svaz.
Účast pak odmítli také někteří jednotlivci z řad sportovců, například tři židovské členky rakouského plaveckého týmu nebo několik amerických atletů.
Německé přípravy
Přestože do začátku války i masového vraždění Židů zbývaly ještě roky, v Německu už v této době docházelo k jejich diskriminaci a omezování práv. Německo se však před světem chtělo ukázat jako tolerantní a pohostinný národ.
Proto byly z ulic dočasně odstraněny protižidovské nápisy, násilí proti nim bylo pozastaveno a hlavní antisemitské a rasistické noviny, Der Stürmer, byly po dobu olympiády staženy z veřejného prostoru.
„Nežádoucí“ Židé a romské rodiny byly násilně přemístěny na okraj města. Cedule zakazující Židům vstup na veřejná místa zmizely. Němcům bylo nařízeno, aby byli ke všem milí, zvláště k Afroameričanům.
Německý tisk plný předsudků měl být po dobu olympiády zdrženlivý, přesto některé nacistické noviny ponižovaly černošské sportovce tím, že je označovaly za „pomocníky“.
Oslava árijské nadřazenosti začíná
První srpnový den dorazil na zaplněný stadion v Berlíně olympijský oheň. Když vystoupil před tribuny Adolf Hitler, diváci ho zdravili skandováním „Sieg Heil“.
Kromě vlajek s pěti olympijskými kruhy, které představují mezinárodní spolupráci a mír, zdobily stadion vlajky s nacistickými hákovými kříži – ty už tehdy symbolizovaly árijskou nadřazenost. Tyto vlajky ostatně visely v ulicích po celém Berlíně.
Začalo 17 dní olympijských her. Jaké premiéry a zajímavé okamžiky tyto hry zažily a kdo z nich vyšel vítězně?
Olympijská pochodeň
Jednou z premiér, které berlínská olympiáda zažila, byla pochodeň. S tímto nápadem přišel německý sportovní činovník Carl Diem (1882–1962), který se inspiroval řeckou historií.
První štafeta tak začala zapálením pochodně 30. června 1936 v řecké Olympii, odkud ji následně 3422 předem vybraných běžců, kteří museli splňovat ideál árijské krásy, donesli až do Berlína. Na první pohled nevinná štafeta s pochodní však vzbudila kontroverze.
Pochodeň totiž vyrobila německá ocelářská společnost Krupp, která vyráběla zbraně pro nacisty. Trasa z Olympie v Řecku do Berlína vedla přes sedm zemí, které později obsadilo Německo nebo jeho spojenci.
Ve Vídni vypukly boje mezi nacistickými sympatizanty a odpůrci. A mapy rozmístěné podél štafetové trasy chybně ukazovaly československou část trasy jako součást Německa.
Poprvé v televizi
Olympijské hry v roce 1936 byly prvními, které živě vysílala televize. Tato událost byla vyvrcholením předválečného televizního vysílání, které bylo teprve v plenkách.
Protože ještě převládal naprostý nedostatek televizních přijímačů, přenášelo se do „televizních místností“ ve veřejných prostorách. V Berlíně bylo zřízeno 25 takových místností, které umožnily místním sledovat hry zdarma, v Lipsku byly dvě další.
Organizačně televize i rozhlas podléhaly ministerstvu propagandy stejně jako cenzura. Délka vysílacího času byla osm hodin denně.
Sportovní premiéry
Některé sporty se v Berlíně představily poprvé jako olympijské disciplíny – basketbal, kanoistika a házená. Basketbalová utkání se tu zároveň poprvé a naposledy hrála venku.
Basketbal se poprvé objevil na olympijském programu už v roce 1904 v americkém Saint Louis, ale jen jako ukázkový sport.
Jako soutěžní disciplína se basketbal hrál poprvé právě v roce 1936. Organizační výbor vybral jako místo pro jednotlivá utkání tenisový stadion s antukovými kurty.
Jenže právě během finále mezi USA a Kanadou (které skončilo vítězstvím USA 19:8) silný déšť ztěžoval oběma týmům hru. Napříště už se basketbalová soutěž konala v hale.
Nejzajímavější sportovní úspěchy
Berlín zapsal do historie také několik zajímavých sportovních úspěchů. Jedním z největších byla výhra třináctileté Američanky Marjorie Gestringové (1922–1992) v soutěži ve skoku do vody z třímetrového můstku.
Stala se tak nejmladší zlatou medailistkou v historii letních olympijských her. Ještě mladší, dvanáctiletá Inge Sorensenová z Dánska, pak získala bronzovou medaili na 200 metrů znak, čím se stala nejmladší medailistkou všech dob v individuální disciplíně.
Medaile vyhrálo také několik židovských atletů včetně rakouského vzpěrače Roberta Feina (1907–1975), který v Berlíně překonal světový rekord lehké váhy.
K Hitlerově nelibosti zářili na olympiádě Židé a Afroameričané – a mezi nimi jeden vynikal nade všemi sportovci.
Legendární Jesse Owens
Největší hvězdou berlínských olympijských her se stal americký černošský atlet Jesse Owens (1913–1980). Na jeho úspěších ztroskotala Hitlerova snaha prokázat svoje teorie o árijské rasové nadřazenosti.
Afroamerický sprinter a skokan do dálky totiž získal čtyři zlaté medaile – ve skoku dalekém, ve kterém vytvořil nový světový rekord, v závodu na 100 metrů a 200 metrů, ve kterých vytvořil nové olympijské rekordy, a ve štafetě na 4 x100 metrů.
Publikum šílelo a Owens se stal největším hrdinou olympijských her. Hitlerovi musely být jeho úspěchy trnem v oku. Owens se stal prvním americkým atletem, který vyhrál čtyři zlaté medaile na jedněch olympijských hrách.
Smutným faktem však je, že doma se žádné velké pocty nedočkal – tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) pozval po skončení her do Bílého domu jen bílé olympioniky.
Neobyčejné přátelství
S Jessem Owensem se pojí ještě jeden nevšední příběh. Jednalo se o přátelství, které vzniklo mezi ním a německým skokanem do dálky Luzem Longem (1913–1943).
Long měl dokonalé árijské atributy – byl vysoký, blonďatý, modrooký a byl velkým německým favoritem na vítězství v této disciplíně. A zřejmě by se i vítězem stal, nebýt rady, kterou udělil Owensovi, jemuž kvůli dvěma přešlapům při kvalifikaci hrozilo vyřazení.
Long Owensovi poradil, aby si před čárou nechal větší rezervu. Owens dal na jeho radu a při svém posledním pokusu raději vyskočil do vzduchu už 30 cm před čárou. Díky tomu nakonec zvítězil.
Luz pak byl první, kdo mu pogratuloval, procházel se s ním po stadionu a Owens se ho držel za paži.
Rozděleni válkou
Přátelství, které zvítězilo nad nacismem, trvalo i po skončení her. „Spřátelit se tehdy se mnou před Hitlerem vyžadovalo hodně odvahy,“ řekl po skončení her Owens o Longovi.
Luz Long bohužel zemřel jako voják v bitvě o San Pietro v roce 1943. Ještě předtím, než zemřel, napsal Owensovi dojemný dopis.
Ve svém posledním dopisu z fronty Long Owensovi psal, aby se, až jednou válka skončí, vydal do Německa, vyhledal jeho malého syna Kaie a řekl mu o něm, o jeho otci. Psal, aby mu řekl, jaké to byly tehdy časy, když lidi a národy nerozdělovala válka.
Owens se vydal za desetiletým Kaiem do Německa v roce 1951, spřátelil se s ním a později mu šel dokonce za svědka na svatbě.
Svět, který (ne)přišel o naději
Hitler měl plány ovládnout i budoucí olympijské hry. Nacistický architekt Albert Speer (1905–1981) navrhl stadion pro všechny typy olympiád.
I když byl Hitlerův režim stále hrozivější, rozhodl Mezinárodní olympijský výbor uspořádat zimní olympiádu v roce 1940 opět v Německu – další dvě města jako potenciální pořadatelé se totiž stáhla.
Poté, co Německo v roce 1939 napadlo Polsko, byly olympijské hry pro následující rok zrušeny. Adolf Hitler svým pojetím olympijských her pošpinil jejich původní ideály.
Rozpoutáním druhé světové války vzal celému světu dosavadní představy o tom, čeho všeho jsou lidé vůči sobě schopni.
Jak však ukazuje příběh o Owensovi a Longovi a mnohé další, naději, že navzdory válce existuje přátelství napříč rasami, národy i celým světem, naštěstí nezničil.
