Na první pohled obyčejná chemická látka, na druhý neobyčejně tvárný kov, na třetí silný jed. Málokterý prvek má tolik různých tváří jako olovo!

Za první kov, který kdy projde lidskýma rukama, bývá označována měď. Když se do ní přimíchá cín, vznikne bronz a s ním celá etapa lidských dějin…

Ovšem i v těchto dávných dobách má měď konkurenci. Po odkrytí 9000 let starých hrobů v tureckém nalezišti Çatal Hüyüku najdou archeologové ženské kostry ozdobené korálky – některé jsou z mědi, jiné ale z olova!

Kov s velkou hustotou, avšak velmi tvárný a s nízkou teplotou tání (327 °C), se samotný v přírodě vyskytuje jen vzácně. Většinou se váže v minerálech, ovšem starověké národy s tím nemají problém.

Olovo používají Babyloňané, Egypťané či Řekové, do kosmetiky, při výrobě nástrojů, sošek, na nejrůznější ozdoby a ornamenty.

Za jeden ze sedmi hlavních kovů považují olovo také čínští alchymisté. Když ho však čas od času ochutnají, vytuší, že je někde problém! Elixír života s příměsí olova totiž většinou způsobí spíš otravu. Ne-li smrt.

Bylo katem Římanů?

Olovo ke své smůle milují i staří Římané. Ročně ho zpracují 80 000 tun. Vyrábějí z něj mince, psací tabulky, ale také glazuru na keramiku, nádobí a kuchyňské náčiní.

A především vodovodní trubky zvané fistulae, které rozvádějí pitnou vodu do lepších domů ve městech.

Bohatí Římané si tedy dopřávají vodu z olověného potrubí, pijí a jedí z olověných nádob a sladí sirupem z hroznů, dlouze vyvařovaným v olověných hrncích. Dokud je nezačne trápit řada obtíží, mimo jiné poruchy řeči, slábnutí končetin nebo třes těla.

Již nějakou dobu se traduje, že nikoliv nájezdy barbarů, ale právě olovo způsobilo definitivní pád Římské říše!

I když tak jednoznačně to dnes vědci nevidí, moderní výzkumy dokazují, že ostatky tehdejších Římanů jsou skutečně olova plné. A že voda vedená místními trubkami obsahuje 100x více tohoto kovu než natočená od pramene.

Smrtící královská běloba

Ať to bylo jakkoliv, v nic netušícím středověku používají olovo dál. Na střešní krytiny, rakve, cisterny, okapy, v sochařství i architektuře.

Skvěle se hodí ke spojování barevných sklíček vitrážových oken, k výrobě nábojů do střelných zbraní a jako roztavené také k mučení nepřátel.

Poté, co je vynalezen knihtisk, přidává se i do slitin sloužících k odléváním matric. Když se kus olova rozřízne, má modravě-bílou barvu, a to se dá využít třeba v kosmetice.

V 16. století je hitem benátská běloba, líčidlo vyráběné z uhličitanu olovnatého, které vám vykouzlí dokonale bílou pleť. A ta je tehdy v Evropě symbolem elity!

Prestižní benátskou bělobu ráda používá i anglická královna Alžběta I. (1533-1603). I kvůli jizvám po neštovicích s líčidlem opravdu nešetří, a podle jedné z teorií je právě chronická otrava olovem jednou z příčin její smrti.

Už ho nechceme! Není to škoda?

Dnes už o tom nikdo nepochybuje – olovo je i v malém množství pro organismus jedem! Pro jednou to možná nevnímáme, ovšem dlouhodobé vystavení olovu povede k bolestem hlavy, křečím či anémii. A klidně i poruše mozku, selhání ledvin a smrti.

V součastněji se směřuje k bezpečnějším kovům a v řadě oblastí je už zakázáno. Ještě ve 20. století se však olovo používá skoro všude. Má přeci tolik výhod!

Hodí se v chemii, protože odolává kyselině sírové, v lékařství, neboť dobře stíní rentgenovým paprskům.

Díky nízké ceně je skvělé na výrobu autobaterií či do paliva pro benzinové motory, díky své hmotnosti také jako zátěž pro potápěče, aby ve vodě zabraňovalo nadnášení.

A hodí se i ve stavebnictví, protože statečně čelí korozi. V roce 1993 je 600 tun olova použito ke stabilizaci Šikmé věži v Pizze.