Takhle jedou dámy, takhle jedou páni, takhle jedou husaři! Kdo by si nechtěl s dětmi užít oblíbenou hru. Ale pak přijde ona záludná otázka, které se leckdo bojí: A kdo to je ten husar? Vysvětlit to může být husarský kousek.

Linie švédských mušketýrů se lehce zachvěje. Z písečných dun naproti nim vyjíždí obrovská masa jezdců. Je jich několik tisíc. Země se pod údery kopyt chvěje. Když jsou 500 metrů daleko, koně přejdou do klusu. V té chvíli zahájí švédští dělostřelci palbu.

První krev, první ranění koně, kteří v bolesti kolem sebe buší kopyty. Když zbývá sto padesát metrů, přejdou husaři do cvalu. Palba je hustší, ale mušketýři ještě čekají. Když je to už pouhých 80 metrů, popustí husaři otěže a pobídnou koně do trysku.

K zemi sklopí dlouhá kopí s vlaječkami. Teprve když střelci vidí bělmo koní, kopyta se zvedají skoro u jejich hlav, vystřelí v salvě.

Ani blízko, ani daleko

Těžká polská jízda, elita armády, na oněch posledních osmdesáti metrech vyjede ze středověku do nové doby. Půl tisíciletí prim na bojištích udávají těžkoodění rytíři. Teď už ne.

Husaři bitvu o Varšavu v roce 1656 prohrají a tím vlastně začíná i dlouhý příběh jejich konce. Ještě pár bitev svedou, ne že ne, ale mýtus o jejich neporazitelnosti je pryč.

Nicméně za sebou nechávají skvělou historii plnou vyprávění, na které by se nemělo zapomenout. A to už od počátku 16. století, kdy první husarské jednotky vznikají.

Pýcha polské armády

Polským husarem se může stát pouze rytíř. Jde o velkou čest – stejně jako ve středověku může být rytířem jenom urozený pán.

A zatímco Evropa se od doby třicetileté války mnohem více soustředí na pěchotu, vyrovnané řady žoldnéřů, kteří dokáží střílet v salvách ze dvou řad, v Polsku stále vládnou obrnění jezdci.

Jsou to páni, rozhádaní, nedisciplinovaní a egoističtí, ale vždy stateční a nebojácní.

Andělské perutě

Jezdci i koně jsou obrněni. Železný kyrys s rameny, železné rukavice i speciálně tvarovaná přilba. Brnění a kroužkovou zbroj mají i koně. A k tomu spousta barev, leopardí, rysí nebo lví kůže přehozené přes záda místo plášťů.

Drahocenné čabraky a kabáty protkané zlatými a stříbrnými nitěmi. A nad tím vším na zvláštních dřevěných konstrukcích volavčí pera, která trčí vysoko nad jezdcovu hlavu. Jsou bílá, s černě nabarvenými konci. Okřídlený husar, který se žene do boje, je jako anděl zkázy a smrti.

Proti tatarům

Pera mají dvojí funkci. Když se za jízdy začnou třepotat, je to pro koně nezvyklý zvuk. Nepřátelská jízda zneklidní a jezdi se místo boje musí soustředit, aby nespadli ze sedel.

A když Tataři zkouší z koně srazit husary pomocí lasa, lano se zasekne na konstrukci a dřevo se zlomí, zatímco jezdec zůstává dál v sedle a roznáší smrt.

Ozbrojen je přibližně pětimetrovým kopím, krátkou dýkou, dlouhým rovným mečem nebo šavlí a dvěma pistolemi zastrčenými v pouzdrech na sedle.

Velká vítězství i velké prohry

Kromě zmíněné bitvy o Varšavu, kde to projedou, ale za sebou mají i mnohá vítězství.

První historicky dochovaná bitva, kde se husaři objeví a rovnou přinesou ruskému nepříteli zkázu, je bitva u Orsha v roce 1514. Stejně tak husaři srazí ruské vojáky v bitvě u Klušina – a to stojí proti výrazné přesile.

U Vídně v roce 1683 drtivě porazí turecké dobyvatele, kterých je asi dvakrát víc. Jejich taktika je jednoduchá – jsou hrotem, který prorazí linie nepřátel. Ale s vývojem střelných zbraní je tento hrot postupně otupen, až jsou v roce 1776 rozpuštěni.